Byla by plnoletá. Moje vnučka. Co by asi dělala? Čím by se chtěla stát? Měla by život před sebou. Když se vám stane něco takového, smíříte se s tím, že dítě už není mezi živými. Jinak by vás ta nejistota zničila. Stejně si ale občas řeknete: „Ona určitě někde je a je moc spokojená.“ Byla naše sluníčko Gábince bylo tehdy osm let. Bydleli jsme v menším městečku, tehdy děti chodily do školy

Vláďa byl vždy veselý chlapík. Hodně sportoval, takže nikdy by mě nenapadlo, že bude nemohoucí. Stačil ale banální úraz. Můj muž dělal spoustu nebezpečných sportů. Lezl po skalách, závodil. A nakonec se mu stal osudným žebřík. Byl úplně jiný Spadl na záda. I když se mohl hýbat, po letech se zjistilo, že páteř utrpěla zranění, která ji postupně ochromují. Co to šlo, pečovala jsem o něj s l

Tehdy jsem ještě studovala na vysoké škole. Naskytla se možnost vyrazit na Slovensko na studijní pobyt, to jsem ovšem netušila, jak moc mi tato cesta změní život. Tehdy jsme byli ještě jedna země, přece jen to ale byla dálka, takže jsem to vnímala jako zpestření, že někam vyrazím. Cítila jsem, že potřebuji nějakou změnu, a toto byla příležitost, jak poznat něco nového. Přece jen jsem ještě bydl

Když jste rodič, bojíte se o své dítě. Pokud hlídáte vnouče, máte strach ještě větší. Přesto tak nějak tušíte, že se přece nemůže nic stát. Já bohužel vím, že může. Je to už 12 let. Tehdy jsem byla ještě šťastná babička. Pavlíkovi byly tři roky. Myslím na něj, když chodím tou zpustlou zahradou. Když tu pobíhal, sekali jsme to spolu a pleli. Dnes? Pro koho bych to dělala? Moje jediné milované

Přemýšleli jste někdy, jaký smysl byste nechtěli ztratit? Já jsem si neuměla představit, že neuvidím. A vidíte, tyto řádky píšu s pomůckami pro slepé. Nevidět ty krásy kolem sebe. Snad by mi nevadila ztráta sluchu, ale zrakové vjemy? Nevidět své blízké, nové věci kolem sebe nebo třeba i nebezpečí. Neuměla jsem si představit, že bych se mohla orientovat v prostoru, jít na autobus nebo tramvaj. O

Nikdy jsem nevěřila na nějaké věci mezi nebem a zemí. Možná jsem se bránila, protože v naší rodině se opakovaly tragédie. Jen co sahá paměť historek naší rodiny, tak vím, že prababička se oběsila, druhá s pradědou zemřeli při tragické autonehodě. Babička spolykala prášky na spaní. Bohužel jsem tyto příbuzné chtěla následovat, když mi tragicky zahynul syn. Viděla jsem to. Byla jsem u jeho posled

Obě jsme prožily tragickou událost. Mirka na tom byla hůř, protože její dítě, má snacha, zemřela. Nemohli jsme za to, ale Mirka to dávala za vinu mému synovi. Byla to divná noc. Prosinec, přesto byla bouřka. Syn Radek jel se svojí ženou Lenkou a jejich dcerkou Kamilkou z chaty. Cítila jsem se ten večer divně. Když je bouře v takovém období, vnímáte tu zvláštní energii. Čekala jsem na telefon, r

Syn mi ten test DNA daroval pod stromeček spíše pro zábavu, než že by mi měl přinést nějakou zásadní novinu. Přesto mě čekalo velké překvapení. Splnil se mi sen! Odmalička jsem vyrůstala jako jedináček, sourozenec mi moc chyběl. Tajně jsem snila o tom, že mám mladšího bratříčka, nebo sestřičku, parťáka na celý život. Tatínek mi zemřel brzy a maminka už krátce po mých osmnáctých narozeninách.

Byla jsem už dlouho opuštěná, nemocná a nešťastná. Začala jsem přemýšlet o svém konci. Nikomu bych nechyběla a měla klid. Po nečekaném rozvodu jsem zůstala úplně sama. Děti jsme neměli, údajně kvůli nějakému dědičnému onemocnění v jeho rodině. Vlastně ani nevím, zda to byla pravda, nebo výmluva. Po dětech jsem toužila Já po dětech moc toužila, ale rozvést se a pořídit si nějaké bez manžel

Jak já bych to vzala na sebe. Moje Hanička svádí ten nejtěžší boj v životě. Bojuje se zákeřnou nemocí. A aby toho nebylo málo, manžel ji nechal ve štychu. Prostě odešel k jiné a Hanku nechal se dvěma dětmi samotnou. Můžete nadávat, ale svému dítěti stejně neulevíte. I když pomáháte sebevíc, to dítě to musí zvládnout. A není to snadné dívat se na dceru, která přišla o prso a patrně ji čeká i dru