Měla jsem ty krásné dětské zážitky uložené v duši. Moc jsem chtěla po padesáti letech navštívit místa ze vzpomínek. Nebyl to ale dobrý nápad.

Netušila jsem, jak moc odlišně vnímá dítě realitu. Dětství se mi uložilo v paměti jako bych se pohybovala v nějaké pohádce, a všechno se časem ještě díky fantazii vylepšilo.

O tom všem, co jsem jako dítě zažila, jsem vyprávěla dětem a vnoučkům. Obrovský dvorek u babiččina domku, rozsáhlá zahrada se sadem, kuchyň jako taneční sál a vévodila jí vysoká pec.

Život se přehnal

Také chodba k zadnímu vchodu byla úzká a dlouhá, trvalo věčnost, než jsem ji bosky přeběhla na zahradu, kde jsme se se sestrou a bratranci honili kolem staré jabloně. Nad babiččiným domkem vedla cesta do kopce, na němž stával bílý dům mé tety.

Vypadal jako hrad − ten nádherný, zdobený plot a zahrada plná kvetoucích keřů a altánek v rohu zahrady, ze kterého byl nádherný výhled do krajiny.

Na protějším svahu byla louka, na které jsme v zimě sáňkovali…Už po střední škole jsem za babičkou nejezdila, rodiče ji nechali převést do domova důchodců a její domek prodali. Bylo mi šestnáct, když jsem tam trávila poslední prázdniny.

Pak už dům patřil jinému majiteli. Já se po škole vdala a přišly na svět mé děti. Znala jsem jen práci a rodinu. Výlet do rodné vesničky se stále odkládal, až jednou přišla smutná zpráva, že zemřela i teta.

S její dcerou, sestřenicí Irenou, jsem se nemusela, a tak se stalo, že uběhlo padesát let od chvíle, kdy jsem ten kousek kraje navštívila naposled. O to více jsem na něj vzpomínala.

Když jsem slavila loni sedmdesáté narozeniny, přišel můj syn s myšlenkou, že sedneme do auta, vezmeme vnuky, a vyjedeme po stopách mého dětství. Aby konečně viděli, o čem jim s takovým nadšením a se slzami v očích vyprávím. Okamžitě jsem souhlasila a moc se těšila…

Procitnutí

Babiččin domek jsem poznala hned, byl zchátralý a opuštěný. Už dlouho na prodej. Nemohla jsem uvěřit, jak je malý a dvorek jen pár kroků tam a zpět. Stála jsem před ním v ohromení, zatímco syn někde sehnal od domku klíč.

Kuchyňka byla maličká, pec tam stále stála, ale byla tak nízká! Strop, který se mi zdál kdysi jako nebe, mi málem lízal hlavu. „To je ta tvoje pec, mami?“ podíval se na mě syn významně a smál se. Stála jsem v němém úžasu.

Smutek

Všechno jsem najednou viděla jinýma očima, očima dospělého! „Tady je ta krásná veliká zahrada, babičko!“ zachránili situa­ci vnoučci, kteří to zřejmě jako děti viděli stejně, jako kdysi já. Bylo to velké rozčarování.

Když už jsme tam ale byli, řekla jsem si, že zkusím navštívit sestřenici Irenu. K vrátkům přišla stařenka. Byla mladší než já, ale život na vesnici běžel zřejmě rychleji. Byla ráda, že mě vidí. Po tolika letech!

Seděla jsem na zahradě v jejich altánku a kýčovitý plot mi rval oči z důlků. A výhled do krajiny, který jsem tak milovala? Na protější stráni stály moderní domky – jeden jako druhý. „Já jsem sem neměla jezdit,“ povzdychla jsem si v autě při cestě domů. „Navždycky mi měly zůstat vzpomínky…“

Marie (71), Havlíčkův Brod