Je to hrozná nemoc. Bere vám slova, paměť a mění vás v jiného člověka. Alzheimer mi vzal kamarádku z dětství.
Poprvé jsme se viděly v první třídě. Seděla v lavici přede mnou, copánky stažené červenou mašlí. Sylva se jmenuje. Skamarádily jsme se a od té první třídy jsme se staly nerozlučnými. Byla to kamarádka, která znala všechny moje lásky, pády, ztráty i vítězství.
Chodily jsme spolu na tancovačky, držely se za ruce v těžkých chvílích a plakaly smíchy nad každou hloupostí. Byla u mě, když jsem rodila první dítě. A já byla u ní, když jí zemřel muž.
Začalo to nenápadně
Přátelství nás drželo přes celý život jako neviditelný provaz, který se ani časem, ani bolestí neroztrhl. Před 10 lety mi řekla, že nemůže najít klíče. Byla rozhozená, ale my jsme se tomu smály. „Stáří,“ říkaly jsme si. Jenže pak se to opakovalo.
Začala si plést dny, opakovala příběhy, které už vyprávěla. Jednou mě představila své dceři. Ji jsem znala roky, od jejího narození. To mne bodlo, protože jsem tušila… A pak přišla ta diagnóza. Alzheimer.
Slovo, které neznělo děsivě, dokud nezačalo požírat všechno, co byla Sylva. Její vtip, paměť a osobnost. Jako kdyby jí někdo pomalu mazal zevnitř, kousek po kousku.
Návštěvy, které už jen bolely
Chodila jsem za ní často. Nosila jsem jí koláče, povídala jí staré příběhy, ukazovala fotky. Někdy se usmála, někdy poznala mou ruku, jindy mě jen sledovala pohledem cizince. Jednou jsem jí pustila naši oblíbenou písničku.
Tu, u které jsme tancovaly na svatbě její dcery. Dívala se přede sebe, jako by ji slyšela poprvé. A já tam seděla, slzy mi tekly po tvářích a najednou jsem měla pocit, že jsem na světě sama. Protože ta, která znala celý můj život, už si nepamatovala ani moje jméno.
Jako kdyby nic nebylo, nic z našeho života
To je na tom to nejděsivější. Jak se všechno může ztratit. Jako kdyby těch 70 let kamarádství nebylo. Sylva už neví, že jsme se smály pod peřinou na internátě. Neví, jak jsme jely stopem na Lipno.
Neví, že jsem u ní stála, když jí zemřela máma. A přitom to všechno bylo. Bylo to skutečné a já to pořád v sobě nosím. Jen už to nenosíme spolu.
Zůstávám, ale nejdu tam
Dnes už za ní nechodím. Je zvyklá jen na svou rodinu, začala být i agresivní. Jen občas mluvím s jejími dětmi. Lepší už to nebude.
Někdy, na vteřinu, si řekneme, že by bylo fajn, kdyby se z toho dostala jako z jiné nemoci a my bychom se zasmáli všemu, co dělala. Jenže k tomu nedojde. Ten člověk se změnil už napořád a bohužel to míří ke konci.
Říkám si, jestli někde uvnitř, možná v úplném nitru občas vidí, co všechno jsme spolu prožily. Zajímalo by mě to. Jestli vzpomíná jako já, jen nic neříká, protože nemůže nebo má pocit, že to byl sen. Kdo ví, co si myslí.
Marie S. (80), Náchod
