Když jsem byla v telecích letech, myslela jsem si, že když si dupnu, všechno se podaří. Dnes se tomu směju a kroutím nad tím hlavou. Teprve až asi v šestnácti letech jsem přišla na to, o čem život doopravdy je. Do té doby mi ležel u nohou jako poslušný pes, vypadal, že bude pohádkový jako knížky z dětství a růžový jako západ slunce. Byla jsem rozmazlená holka, která měla všechno, na co si pomys

Bylo mi něco přes padesát, když jsem se znovu sblížila s Marcelou. Její rozvod nás svedl blíž a já hloupá pomohla... Marcela měla tři děti, dluhy, exmanžel jí házel klacky pod nohy a ona nevěděla, kam dřív skočit. Pomohla jsem jí. Ne z povinnosti, ale protože mi na ní záleželo. Půjčila jsem jí peníze, když neměla na nájem, vozila jsem její děti do školy, když neměla auto. A když její nejstar

Ale ještě žije. Jak to? Inu, rodiče měli tajemství. Jaksi nám neřekli, že nejsme jedné krve. A i když ona žije, jako by se stala někým jiným. Celý život jsem měla sestru. Starší, krásnější, jistější. Jmenovala se Eva a byla pro mě naprosto samozřejmá součást života. Vedle ní jsem vyrůstala, učila se mluvit, chodit, smát i plakat. Sdílely jsme pokoj, jídlo, smutky i radosti. Každá jiná, ale..

Rozvod je hodně bolavá záležitost. Kdo si jím prošel, snad mě pochopí. Měla jsem pocit, že už budu jen nešťastná. Tolik jsem se mýlila. Neunesla jsem rozvod. Bez mučení to přiznávám. Dnes už ano! Chovala jsem se jako šílená, připadala jsem si nepopsatelně ukřivděná. A to jsem tedy byla. Můj muž mi utekl s milenkou ve věku naší dcery, bylo jí dvacet, naší dceři Alici devatenáct. Málem jsem se z 

Ve stejném vchodu žiju skoro padesát let. Přišli jsme sem s mužem krátce po svatbě. Bylo tu tehdy tolik energie. Tolik mi to chybí. Výtah se porouchával každý týden, ale všechno mělo nějaký smysl. Lidé se znali, mluvili spolu, slavili Silvestra na chodbě, scházeli se u kávy. Dnes tu bydlím sama. Manžel umřel před dvanácti lety. Děti žijí v zahraničí, občas mi pošlou pohled nebo fotku přes e-mai

Když jsem byla mladší, měla jsem spoustu představ o tom, jak by měl život mých dětí vypadat. Jenže vize se naprosto rozešly s realitou. Možná až příliš jsem měla na srdci dobro pro své děti. Někdo by řekl, že jsem si myslela, že když jsem je přivedla na svět, kojila je, vodila do školy, tak tím získávám i právo určovat, s kým budou žít. Nebo spíš s kým žít nemají. Tak to není. Pokud vycítíte, ž

V posledních letech si čím dál častěji vybavuji dům na kraji vesnice, kde jsem vyrůstala. Mohu jen vzpomínat. Nebyl nijak výjimečný. Malý, kamenný domek s oprýskanou omítkou a střechou, kam pořád někde zatékalo. Ale v mém srdci je to místo, které mě naučilo milovat obyčejné věci. Dny dětství pod ořešákem Na zahradě stál veliký ořešák. Pod jeho korunou jsme si s kamarády stavěli bunkry z d

Byli pro mě rytířové. Starší bráchové, kteří se o mě starali jako o princeznu. Ta pohádka však brzy skončila. Nebyla jsem jejich otravná ségra, hráli si se mnou a hýčkali mne. Všichni jsme mezi sebou měli velké pouto. Jenže pak… Byla jsem malá holčička, když jsem přišla o svého prvního bratra Pavla. Bylo mi deset let, když se to stalo. Ten den se mi navždy vypálil do paměti, jako by to bylo vče

Tíží mě šrám. Bolest z mateřské lásky. Té, kterou jsem od mámy nedostala, i mojí, kterou jsem nebyla schopná V srdci cítím těžkost, kterou nosím celý život. Byla jsem adoptovaná. Moji rodiče nebyli moji. Žila jsem ale roky ve sladké nevědomosti, měla jsem díky tomu šťastné dětství. Normální období mého života. Ale pak… I když mi má náhradní rodina dala střechu nad hlavou, teplo a péči, některé

Když se mi vybaví Marie, jako první vidím její smích. Rozléhal se po celé ulici, byl nakažlivý jako jarní radost. Už 30 let jen vzpomínám. Znaly jsme se od školky, ale nejvíc jsme si byly blízké na střední. V létě jsme sedávaly na lavičce před jejím domem, v ruce měly ta kulatá lízátka, která byla buď jahodová, nebo citronová. Probíraly jsme celý svět. Kluky, hudbu, sny. Byla vždycky odvážnější