V našem domě mě všichni znají. A nikdo se se mnou nechce bavit. Ani se jim nedivím. Jedné sousedce jsem zničila život, a ani nevím proč.

Když jsem se sem nastěhovala s manželem a malou dcerou, barák byl nový, všichni se zdravili, nosili si koláče. Já jsem byla mladá, hezká, měla jsem čas a povídala si se sousedkami.

„Viděla jsi, jak paní Nováková chodí v noci ven? Určitě má milence.“ Smály jsme se. Bylo to jen takové to ženské klábosení.

Postupně se vše měnilo

Časem si na mě sousedky začaly dávat pozor. Když mě viděly, přestávaly raději mluvit. Já to z nich ale vytáhla, protože věděly, že když nic neřeknou, já si to stejně domyslím. A když jsem si něco domýšlela, většinou jsem to pořádně přibarvila.

Ani nevím, co mě k tomu vedlo. Připadala jsem si důležitá? Dnes je mi ze sebe špatně. Hlavně když si vzpomenu na paní Svobodovou. Té jsem ublížila tak, že půjdu do pekla. Ale pocit moci mi úplně zatemnil mozek.

Udělala jsem z ní děvku

Byla to mladá holka, přistěhovala se sem s malým synem. Manžel ji prý opustil. Chodila do práce na směny, syna měla v jeslích. Jednou jsem ji viděla, jak se vrací domů v noci, v krátké sukni, nalíčená. „No vida,“ řekla jsem si. „Svobodová je coura.

Chodí po nocích, syna nechává samotného. Určitě se prodává.“ Lidé se na ni od té chvíle dívali jinak. Ona se začala schovávat a zamykala se v bytě. To mi nestačilo. „Svobodová má syfilidu,“ řekla jsem jednou sousedce před vchodem.

„Slyšela jsem to od doktorky na poliklinice.“ Nebylo to pravda. Ale já jsem to řekla. A ona šla právě kolem. Zastavila se. Tvář bílá jako stěna. „To není pravda,“ zašeptala.

Prosila mě na kolenou

Já se smála. „No tak, holka, nebuď naivní. Všichni to víme.“ Slyšela jsem, jak pláče. Druhý den v jeslích, kam chodila i má dcera, si mě učitelka vzala stranou a ptala se na syna Svobodové. Malý Honzík měl na krku modřiny.

„Víte o tom něco?“ ptala se s tím, že malý tvrdil, že mu to udělala máma, protože plakal.“ Svobodová se zhroutila. Kvůli mně. Kvůli mým slovům. Přišla sociálka. Vzali jí dítě.

Dostala jsem ji na dno

Plakala na chodbě, klečela přede mnou. „Prosím, řekněte jim, že to není pravda. Že jsem ho nikdy neuhodila.“ Já jsem se na ni podívala svrchu. „Kdybys byla pořádná matka,“ odvětila jsem povýšeně. Ona se zvedla. Oči měla prázdné. „Vy jste tak zlá,“ řekla.

O měsíc později se oběsila. Syna dali babičce. Barák se na mě začal dívat jinak. Lidé se mnou přestali mluvit. Když mě viděli, uhýbali pohledem.

Dělala jsem, že mně to nevadí, ale uvnitř mě to bolelo. Poprvé. Zůstala jsem sama s vědomím, že jsem zabila Svobodovou. Zničila jsem její život i její dítě. A teď žeru sama sebe.

Květa R. (67), Ostrava