Moje nešťastné dítě spadlo do pasti, ze které se nedokáže dostat. Snažíme se dceři pomáhat, jak jen to jde, ale vůči tomu chlapovi jsme bezmocní. Milena se konečně trochu uklidnila. Utírá si slzy a je plná odhodlání: „Už se k němu nikdy nevrátím.“ Říká to tak rozhodně, že by jí to každý hned uvěřil. Ale my s manželem víme své. Tuto větu totiž slýcháme od chvíle, kdy se naše dcera vdala a odstěh

Touha po výhře vzala zasvé, když se nám začaly hromadit v bytě nepotřebné věci. Už jsme nechtěli vyhrávat, ale nedokázali jsme přestat! Vše začalo úplně nevinně. S manželem jsme společně, čistě z nudy, vyluštili pár křížovek a zaslali příslušné kódy do nějakého časopisu. K našemu velkému překvapení jsme vyhráli rovnou první cenu – ledničku! Naše nadšení neznalo mezí! Manžel hned běžel do nej

Věděla jsem, jak moc si manžel přeje syna. Jako první se ale narodila holka. Manžel se s tím smířil a dceru miloval. Svého snu se ale nevzdal. Moc dobře jsem věděla, že si Tomáš přeje syna. Nebylo to žádným tajemstvím. Už když jsme spolu chodili, tak každou chvíli říkal, jak moc touží po synovi. Měl jasnou představu o jeho budoucnosti, aniž by byl chlapeček na světě. Maloval si, jak mu předá

LEPŠÍ.TV přináší skutečné příběhy i neskutečné funkce! Celý svět a život sám je plný neuvěřitelných příběhů, které si mezi sebou lidé odjakživa vyprávěli, poté zapisovali a v posledním století i natáčeli a pak promítali. Právě díky rozmachu filmového průmyslu se příběhy postupně přenesly nejen na plátna kin, ale i do domácností na televizní obrazovky. Jenže doba kráčí kupředu a není tak už nutn

Jsme léta, tedy co si pamatuji, taková fotografická rodina. Tahle záliba se táhne daleko od předků. Také proto máme dost alb ke vzpomínkám. Jenomže nejsou úplná. Někdo chybí. Fotilo se u nás pokaždé při oslavách narozenin, na výletech, dokonce i na pohřbech. Nikomu to nepřipadalo nepatřičné. Loučíte se s nebožtíkem a jako vzpomínku si pořídíte fotky. A proč ne, takhle se mají dělat kroniky.

Jednoho dne jsem se dozvěděla, že mám babičku a dědu a že jsou naživu! Ale táta mi chladně sdělil, že je nebudu vídat, protože jsou zlí. Jako malá jsem se cítila hodně osamělá. Chyběla mi máma, a nejen ona. Všimla jsem si, že děti ze školy nebo z domu mají doma veselo. Kdekdo se chlubil bráchou či ségrou, jezdil s rodiči na venkov za babičkou – a my jsme byli s tátou na světě sami, jako nějací

František se mi zdál malý a ošklivý. Nechápala jsem svou dceru. Nakonec ji opustil kvůli jiné ženě. Jejich vztah však pokračoval dál. Když nám dcera představila svého vyvoleného, nevěřili jsme s manželem vlastním očím. Byl nepohledný a menší než dcera. Byla to pěkná holka, která si mohla vybírat. Doufali jsme, že ji takový úlet přejde. Nestalo se tak. Svou první lásku si vzala i přes náš vys

Už jsem nevěřila, že se mi mé sny jednou splní a v rodině zavládne veliké štěstí. Dočkala jsem se až v podzimu svého života. Když jsem byla mladá, snila jsem o tom, že budu mít kopu dětí. Vyšlo to tak napůl. Vychovala jsem tři syny – Tomáše, Pavla a Honzu. Tomáš byl trochu grázl. Měl v životě pár slečen, ale pravdou je, že u nich zrovna oblíbený nebyl. Bylo mu osmatřicet, bydlel pořád doma a

Mám dvě dcery. Vědí, že se mnou mohou mluvit o čemkoli a že jsem tu vždycky pro ně, ať už s radou, nebo pomocí. Vždy jsme věc probraly a společně jsme se snažily najít to nejlepší řešení. Velmi jsem si vážila vztahu, který mezi sebou s dcerami máme, a myslím, že i ony to cítily stejně. Měla jsem respekt jako rodič, ale přitom jsme byly i přítelkyně. Netušila jsem však, co dokáže slepá zamilovan

Když jsem potkala svou spolužačku, nemohla jsem uvěřit, jak je krásná a udržovaná. Zatoužila jsem být taky přitažlivá a mužům se líbit. Celý život prodávám v obchodě u nás na vesnici. Vdávala jsem se brzy, můj Zdeněk je zedník, a tak jsme si postavili na konci naší vísky domek. A žili úplně normální život. Až do nedávna. „Jé, Maruš, jsi to ty?“ uslyšela jsem najednou u kasy našeho obchodu. „