Když mi zemřel manžel, zůstala jsem na vše sama. Pak jsem ale potkala Jiřího a doufala, že já i moje děti zase budeme šťastni. To jsem se pletla…
Vdávala jsem se brzy, ale z velké lásky. Narodil se nám syn Hynek a dcera Adélka. Naše štěstí ale skončilo příliš brzy. Oslavila jsem čerstvě třicet, když měl můj muž pracovní úraz a zemřel. Na radu psycholožky jsme si pořídili pejska.
Řád jako na vojně
Při pravidelném venčení jsem poznala Jiřího. Sympatického muže, který do stejného parku také chodil na procházky se psem. Zajiskřilo to mezi námi velmi rychle. Brzy jsem Jiřího seznámila s dětmi, zdálo se, že si padli do noty a že zase budeme šťastná rodina.
Do půl roku jsme se stěhovali k Jiřímu. Tam jsem začala litovat, že jsem ho předtím nepoznala lépe… Byl posedlý disciplínou. Všechno muselo mít svůj řád a své místo. Nejprve jsem to obdivovala, pak se mi to začalo zajídat.
Když začal podobný styl vyžadovat i po mně a zejména po mých dětech, začala jsem být ostražitější. Byl na děti přísný, a to tak moc, až mi to rvalo srdce. Zejména Adélka to těžce nesla.
Naše soužití s Jiřím nefungovalo, nebyly šťastné mé děti ani já, a tak jsem se rozhodla, že se odstěhujeme.
Můj starý byt ještě nebyl pronajatý a majitel souhlasil, že se můžeme vrátit. Když jsem postavila Jirku před hotovou věc, vypadal nešťastně. Smutek ale během chvíle vystřídala hrozná agresivita.
Vyhrožoval
Začala jsem balit. Jirka se se mnou začal přetahovat o děti. Dokonce nakopl psa, který na něho štěkal. Zamkla jsem se s dětmi v ložnici, běžela k oknu a volala o pomoc. To pomohlo. Jiří se uklidnil a já s dětmi a psem odešla. Druhý den seděl před mým bytem celý ubrečený a dělal scény na celý dům.
Nakonec mě chytil a třásl se mnou. Děti začaly ječet, což přivolalo souseda. Ten Jiřího vyhodil. Následovala záplava telefonátů a dopisů, milostných, výhružných i sebevražedných. Bála jsem se chodit ven.
Nakonec jsem všechno nahlásila na policii a Jiří dal definitivně pokoj. Díky tomu dramatu jsem si ale konečně všimla muže, který se v mé blízkosti pohyboval mnoho let, a kterého jsem nevnímala. Mého souseda, který tu byl vždy pro nás a stále je.
Věra (52), Znojmo
