Jsem babičkou dvou vnoučat, do jejich výchovy prý ale nemám co mluvit. Dcera jim toleruje úplně všechno. Nemají vůbec žádnou disciplínu. Záleží mi na mých vnoučatech. Zejména proto, že mám jen dvě. Pouze od dcery Jitky, syn totiž žádné děti nemá, už mu bude padesát, odstěhoval se do zahraničí a k založení rodiny se nemá. Tak jsem se upnula na děti své dcery, starší Amálce je šestnáct, mladšímu

Žijeme s bratrem v malém domku na kraji vesnice, kde čas jakoby se zastavil. Dům je starý, patřil totiž už našim prarodičům. Dřevěné trámy, zahrádka s ovocnými stromy, kuchyň s kamny, na kterých pořád vařím. S Karlem, který je o tři roky mladší než já, jsme se sem nastěhovali po smrti rodičů. Já byla po těžkém rozvodu, kdy mě manžel v šedesáti opustil pro mladší, a bratr zůstal sám po smrti mil

Tehdy jsem si myslela, že je snacha pro našeho syna štěstí, ale teď? Teď vím, že to byla chyba. Ta proradná snacha mi svádí muže, a já to tak nenechám! Celý život jsem pracovala jako švadlena. Můj manžel Josef je o pět let starší, dnes už důchodce, který dříve dělal v továrně na nábytek. Máme spolu dva syny. Staršího Petra, který se odstěhoval do Prahy, a mladšího Tomáše, který zůstal blízko

Jeho pohled si pamatuji dodnes. Takový ten dětský, nevinný, jako by beze slov prosil: „Vezmi si mě domů.“ Nedalo se mu odolat. A pak? Zmizel mi ze života. S manželem Petrem jsme se roky snažili mít dítě. Marně. Lékaři nám nedávali moc naděje, a tak jsme začali přemýšlet o adopci. Věděli jsme, že nás čeká zdlouhavý proces, a nechtěli jsme ztrácet čas, přáli jsme si být ještě dost mladí na to, ab

Dcera otěhotněla brzy, a navíc se ženatým chlapem. Byla by to taková ostuda! Raději jsem se tvářila, že to dítě, které se jí narodilo, je moje. S mým mužem jsme byli mladí, když jsme se brali. Mně bylo osmnáct a on se vrátil čerstvě z vojny. Vychovali jsme spolu dvě děti. Naše starší dcera Marta se vdala na Moravu. Odešla tam za klukem, který u nás sloužil na vojně. Jeho rodina je fajn a Martič

Když se naši mladí hádali a jejich vztah procházel krizí, utekl malý vnouček z domova. Vnučka to řešila jinak. Volala rovnou policii i hasiče. Každý to asi zažil. Někdy prostě emoce potřebují ven, aby se vyčistil vzduch. Ale když se k tomu přimotají děti, může to mít nedozírné následky. Že ale každé dítě reaguje jinak, to jsme pochopili až u mých vnuků. Proč ne u mých dětí? Protože můj manžel h

I když sedmdesát mi už bylo, mám stále spoustu energie, zejména pokud jde o má vnoučata. Můj malý vnuk, Tomášek, kterému je teprve pět, je mou největší radostí. Jeho rodiče pracují ve městě, takže dost času tráví na cestách a vracejí se domů až k večeru. Já Tomáška vyzvedávám po obědě ze školky a odpoledne trávíme spolu. Milujeme procházky v přírodě, sbírání kamenů nebo pozorování ptáků. Ale

Moje máma byla celý život posedlá krásou. Hlídala si postavu, každý den se malovala, měla oblíbené salony i kosmetičky. Já? Já byla jiná… Tvrdila mi, že ženská musí být hlavně hezká, jen tak si udrží muže i pozornost okolí. Nenáviděla jsem to na ní. Ale přesto jsem stejný tlak nevědomky přenesla i na svou dceru. Až pozdě jsem pochopila, co to způsobilo. Dodnes si říkám, kdy jsem se změnila. Kdy

S dcerou jsme si nerozuměly, ale její sen o květinářství nás sblížil. Společná práce nám vrátila to, co jsme ztratily. Důvěru a lásku. Náš vztah byl vždycky složitý. Dcera toužila po svobodě, po životě, kde si vše rozhodne sama, zatímco já jsem chtěla pořádek a jistotu. Když odešla na vysokou, málem jsme se přestaly bavit. „Ty mi nikdy nerozumíš, mami,“ vyčítala mi často přes telefon, když jsme

Se sestrou jsme si nebyly příliš blízké snad odmala. Teď už se přestala přetvařovat úplně, a ani se nesnaží svoji nelibost a nelásku vůči mně skrývat. Její jedovaté intriky míří přímo proti mně, mému muži i dětem. Nikdy mě zkrátka neměla ráda. Už od dětství jsem cítila, že mezi námi není obyčejná sesterská rivalita, ale něco tvrdšího, trvalého. Hádaly jsme se o všechno Když jsme byly malé