Bylo, přesně tak, jak se to dělává, prostřeno i pro náhodného hladového pocestného. A jeho místo protentokrát nezůstalo prázdné.

Neměla jsem tušení, kdo je můj otec. V tomhle případě byla máma jako umanutá. Přitom jinak to byla rozumná ženská, chápavá, láskyplná, ale jakmile zaznělo slovo táta, začala se chovat jako nějaká hysterka.

Už od dětství mi vysvětlovala, že táta byl neuvěřitelný padouch, který jí tolik ublížil, že si nezaslouží slitování a že mu zakázala, aby se ke mně třeba jen přiblížil.

Jednou jsem slyšela, jak si šeptají s babičkou, potom však zvyšovaly hlasy, byla z toho hádka. „I vrahům bývá odpuštěno, když si odsedí trest,“ rozčilovala se babička.

„Ta holka má přece právo na to, aby poznala otce. Jednou ti to bude vyčítat. Nemáš rozum. Abys mu neodpustila po tolika letech, to je přece šílené!“ Ještě v patnácti letech jsem nevěděla, kdo je můj otec. Naštěstí potom zasáhla moje zlatá babička, protože se na to už nemohla koukat.

Koho hledáte?

Nadešel Štědrý den, doma bylo uklizeno, že by se dalo jíst z podlahy. Sklenice se leskly jako křišťál, třpytila se i naleštěná červená jablíčka v babiččině porcelánové míse, která se vytahovala vždy jen o největších svátcích.

Máma s babičkou smažily kapra, já jsem prostírala stůl přesně tak, jak jsme se to učili v pracovním vyučování. Do vázičky jsem naaranžovala smrkové větve a několik větviček, z nichž zářily šípky, když jsem uslyšela ten zvonek.

„Kdo to zvoní teď, zrovna před večeří?“ divila se máma. „Že by Bláhové došla strouhanka? Běž otevřít,“ zavelela. Za dveřmi stál chlapík v červenobílé čepici dědy Mráze. Tvářil se rozpačitě a pokoušel se o úsměv. „Koho hledáte?“ podivila jsem se. „Tebe,“ odpověděl a dal mi pusu.

Zodpovědný

Sousedé se asi divili, když se o svaté noci ozýval z našeho bytu křik. Zanedlouho utichl. Usadili jsme se ke stolu, kde bylo prostřeno, tak jak se to o Štědrém dni dělává, i pro kolemjdoucího. Tentokrát však toto místo u stolu nezůstalo prázdné.

Po večeři táta kajícně vysvětlil, že v mládí dělal hlouposti a že se za ně stydí. Že se mámě za všechno už stokrát omluvil, ale ona to nebrala na vědomí. Přitom on je už dávno dospělý a zodpovědný a nejvíc na světě si přeje, aby směl vídat svoji dceru.

Vehnalo mi to do očí slzy. Říkal, že bydlel tři sta kilometrů odtud a že se teď kvůli mně i přestěhoval. Musím říct, že na mě udělal ohromný dojem. Byla jsem pyšná, že mám takového báječného tátu, a doufala jsem, že už mi ze života nezmizí. A nezmizel.

Trávili jsme spolu nejen každé Vánoce, ale i každý den. Máma se do něj totiž znovu zamilovala a moji rodiče se konečně vzali. To mi bylo sedmnáct. Byla jsem jim za družičku.

Simona (65), Zlínsko