Byla jsem pořád ještě malá holka, a rozchod rodičů mě bolestně zasáhl. Navíc si k hádkám vybrali zrovna Vánoce, a to se přece nedělá.

Vánoce nejsou jen svátky klidu, míru, pohody, čas odpouštění, dobrých skutků a rozjímání. Někdy dokážou i pořádně potrápit, nemám pravdu? Občas se ukazuje, že Vánoce mohou být i časem krizí, hádek a rozchodů.

To mi k mému žalu předvedli mí rodiče, když mi bylo čtrnáct. Samozřejmě jsem se, jako všechny děti, nesmírně těšila na Ježíška, což mi máma s tátou s plnou parádou překazili.

Všimla jsem si, že se v poslední době nějak čím dál víc hádají, ale tentokrát to už nebyl běžný spor, ale něco jako zemětřesení. Bylo to tím, že máma byla extrémně unavená.

Byla zvyklá péct patnáct druhů cukroví, a když jí táta vyčetl, že má sice patnáct druhů cukroví, ale k večeři je studená sekaná, navíc nějaká olezlá, vybuchla jako papiňák.

Táta naházel bez ladu a skladu věci do kufru, zahulákal, že se už nikdy nevrátí, a práskl dveřmi.

Už nepřijde

A tak bylo jasné, že jsou v háji nejen Vánoce, ale i celá naše budoucnost, že se naše donedávna vzorná rodina rozpadla a že mi skončilo dětství mnohem dřív, než mělo. Byla jsem nešťastná a skoro mě až uráželo, že jsou kamarádi a známí tak nekonečně šťastní.

Těšili se, co všechno najdou pod stromečkem, taky na vánoční pohádky v televizi, na sáňkování za domem, na to, co jim nadělí Ježíšek u babičky nebo u tety. Já v noci brečela do polštáře a máma jakbysmet.

Co nám bylo platných patnáct druhů cukroví, i když výtečných a pěkně vypadajících, když nás táta opustil! „A to on nepřijde ani na Štědrý den?“ odvážila jsem se zeptat. Máma zavrtěla hlavou: „Nebuď smutná, ty za to přece nemůžeš.“ To se lehce řekne.

Zoufalý krok

Proto jsem učinila zoufalý krok. Napsala jsem tátovi dopis. Bylo mi jasné, kde přebývá – u babičky neboli u svojí matky. Napodobila jsem mámino písmo, uměla jsem to bravurně, ono se to ve škole hodí, potřebujete-li omluvenku nebo podepsat pětku.

Napsala jsem, že mě to všechno mrzí a že si neumím představit Štědrý den bez něj. A že ho mám ráda. Dodnes si vybavuji, jak jsme na Štědrý den odpoledne uslyšely klíče v zámku. Máma vyběhla do chodby, kde stál ve dveřích táta s kufrem a rozpačitě se usmíval.

Máma se mu vrhla s pláčem do náruče. To se rozumí, že zanedlouho zjistili, že ten dopis byl falešný, ale to už se zase měli rádi. Vůbec se na mě za ten podvrh nezlobili, táta mi slíbil, že na jaře dostanu nové kolo.

Saša (61), Českolipsko