Lyžařský výcvik v prvním ročníku na gymnáziu byl pro mě nejdříve za trest. Nakonec jsem ale získala tu nejkrásnější odměnu. Ten školní lyžařský výcvik mi byl čert dlužen, říkala jsem si tehdy. Na lyžích jsem stála poprvé a byla jsem bezkonkurenčně nejhorší. „Pokrč ty kolena! Špičky k sobě! Paty od sebe!“ zoufalé hulákání učitelky Vlastičky mi zní v hlavě ještě teď. Troufám si ale tvrdit, že

Chovala jsem se jako stíhačka. Byla jsem hysterická, podezíravá a manžela jsem obviňovala, že má jinou. Nedokázala jsem si zkrátka pomoci a za vším jsem viděla manželovu nevěru. Došlo to tak daleko, že mi řekl, že jsem blázen a abych se šla léčit. Poslechla jsem, nechtěla jsem ho totiž ztratit. Bylo to jenom v mojí hlavě Ani vlastně pořádně nevím, kdy se u mě rozvinula ta šílená žárliveck

Nikdy bych nevěřila, že se dostanu do takové situace. Byla jsem vzorná holčička ze vzorné rodiny. Jenže nešťastná láska všechno změnila. Bydleli jsme v malé vesnici, kde si lidé vidí do talíře a vědí o sobě kdeco. Nejstarší občané naší malebné vísky si krátili čas sběrem informací. Moji rodiče patřili k těm nejspořádanějším občanům. Máma pracovala v mateřské školce, kde ji milovaly děti, rodiče

Setkání s mým mužem bylo takové zimní štěstí v neštěstí. Oba jsme se ztratili v bílé tmě, kde jsme jeden druhého vlastně našli. Nikdy jsem neměla ráda zimu, a nejspíš se to asi nikdy nezmění. Musím ale uznat, že nebýt toho zpropadeného ročního období, nepoznala bych před třiceti lety svého milovaného manžela. Za to musím sněhu, mrazu i silnému větru opravdu poděkovat. Ten rok byla taková zim

Každého potká štěstí někde jinde. Já jsem to své našla na dětském hřišti. Bylo mi tehdy přes dvacet a ocitla jsem se tam vlastně úplnou náhodou. Měla jsem dokončenou vysokou školu a žila si svůj nevázaný život svobodné dvacítky. Práci jsem si našla na poloviční úvazek už na škole, abych si trochu přivydělala a nevisela rodičům na krku až do čtyřiadvaceti let, kdy jsem měla složit státní zkoušky

Říká se, že „Jak na Nový rok, tak po celý rok!“ v našem případě tohle přísloví tedy určitě platí, ale dokonce pro celý život. Už abych měla konečně padla, říkala jsem si, zatímco můj pracovní den se dál ploužil nesnesitelně líným tempem. Pracovala jsem jako prodavačka, a jako mladá a bezdětná, jsem to pochopitelně byla já, kdo vyfasoval směnu mezi svátky. Ačkoli, stejně bych neměla lepší progra

O toho kluka nemůžu přijít! To jsem si uvědomila na poslední chvíli a uháněla, seč mi síly stačily, abych zachránila, co se dá. Věděla jsem, že to musím stihnout do půlnoci, abych to byla právě já, kdo vedle něj bude stát, a kdo mu dá tu první novoroční pusu. Zasloužil si ji, víc než kdokoli jiný. A já jsem byla tak hloupá, že jsem to vůbec neviděla. A teď jsem upalovala tou mrazivou nocí na

Můj příběh o tom, jak se ty nejnudnější narozeniny a nejhorší Vánoce proměnily v nejlepší den mého života. Důvod tady byl jednoduchý a jmenoval se Mirek. Myslela jsem, že to budou ty nejhorší narozeniny, jaké se mi mohly přihodit. Jako by nestačilo, že jsem se narodila na Štědrý den, což jsem odmalička považovala za obrovskou nespravedlnost, protože jsem dárky dostávala v jeden den – k narozeni

Do mého života vstoupil muž, do kterého jsem byla kdysi hodně zamilovaná. Vždy byl jediný, koho jsem skutečně milovala. Seznámili jsme se na střední škole a oběma nám bylo tenkrát patnáct. Byl krásný a holky na něj letěly. Platonicky jsem ho milovala dva roky, ale byla jsem příliš stydlivá na to, abych ho oslovila. Až když dostal kopačky od naší namyšlené spolužačky, rozhodla jsem se zkusit ště

Můj výlet do rodného městečka mě přesvědčil o tom, že některé city opravdu v lidech zůstávají napořád. Měla jsem za sebou šťastný život. Našla jsem si hodného muže, kterého jsem si vzala, a spolu jsme pak vychovali dvě skvělé děti – syna a dceru. Oba už jsou dávno dospělí a mají své vlastní rodiny a my jsme tak s manželem už několikanásobnými prarodiči. Láska ze střední Na své mládí jsem