Už ani nevím, kolik dlouhých měsíců jsem strávila v nemocnici. Ovšem žádné z mých zranění mě nemohlo bolet tolik, jako pohled do zrcadla. Moje, do té doby hezká tvář se změnila v nepoznání. Jako kdybych měla obličej z vosku a ten se na levé tváři roztekl. V ten den, kdy jsem se na sebe poprvé po nehodě podívala, ve mně něco umřelo. Umřela ve mně naděje, že bych snad ještě kdy mohla žít normální

Maminka mi říkala, abych touhle cestou raději nechodila, já jsem ten den ale neměla rozhodně na vybranou. Na její varování jsem nedala a navždy mi to změnilo život. Můj tatínek byl myslivec, vyrůstala jsem tedy na samotě v hájence u lesa, což bylo vždy kouzelné ale i náročné. Musela jsem vstávat opravdu brzy, abych se dostala do školy a do práce. Nejbližší autobusová zastávka totiž zrovna blízk

Nikdy jsem neměla nouzi o nápadníky. Byla jsem zvyklá, že mi leží u nohou. O to víc bylo horší, když najednou přestali mít zájem. Nebyla jsem kdovíjaká koketa, ale mužům jsem se líbila a věděla jsem to. Nezneužívala jsem toho, spíš jsem si užívala, řekla bych. Zatímco mé kamarádky měly dlouhodobé vztahy, vdávaly se a rodily děti, já měla nejdelší dvouletý vztah. Čas mi utekl Děti jsem cht

Toužila jsem se vdávat, ale přítel Marek se stále neměl k tomu, aby se vyslovil. A tak nad naším vztahem visel pomyslný Damoklův meč. Říká se, že po určité době vztahu by se měli lidé vzít. Někde jsem četla, že tou hranicí je šest let. Pokud nedojde k zásnubám, vztah prý spěje k zániku. Myslela jsem si, že to jsou jen pouhé řeči, ale pak jsem se v podobné situaci sama ocitla. Marné čekání

Jen jednou se zdálo, že naše dívčí přátelství ohrozí kluk. Nakonec se ukázalo, že mohu mít oboje – kamarádky i muže pro život. Jak typické! „Má dvacet minut zpoždění,“ prohodím, aniž bych očekávala odpověď. Byla to už klasická situace. Zatímco já a Petra jsme jako vždy dorazily včas, Lada tu ještě nebyla. Postávaly jsme na nádraží, vlak měl odjezd za pár minut. Jestli ho stihneme, bude to zázra

S přibývajícími léty stále víc vzpomínám. Možná si své dětství idealizuji, nejspíš mi zůstaly jen krásné vzpomínky, ale byl to můj život, který mohu vyprávět po svém, jak to vidím já. Odpočítejte léta a zjistíte, že jsem spatřila světlo světa v době, která radosti moc nenabízela. Ale rodiče se snažili nás děti před tím vším uchránit, jak jen to bylo možné v jejich silách. Měla pravdu „O v

Kdysi jsme si s mým manželem prošli tím, čemu se neurčitě říká „manželská krize“. Nevěřila jsem, že se ještě někdy dokážeme zvednout a jít dál životem společně. Manžel si za mě před pár lety našel náhradu a mně zůstaly oči pro pláč, prázdný dům a soucitné pohledy okolí. Že se můj muž schází s o deset let mladší ženou, bylo na malém městě veřejným tajemstvím. Domek z karet Když naše děti v

Pokud se dva lidé skutečně milují, dokážou spolu zvládnout i nepříznivé okolnosti a navzájem si odpustit. Svého manžela jsem poznala při studiu vysoké školy v Plzni. Byla to láska na první pohled. Naštěstí oboustranná. Chodili jsme spolu až do promoce a hned po dokončení vysoké školy jsme se vzali. Milovali jsme se, vzájemně jsme se podporovali a respektovali jeden druhého, zkrátka jsme si spol

Když jsem začínala chodit s Michalem, byla jsem přesvědčená o tom, že se na mě konečně usmálo štěstí a já poznala toho pravého. Bylo mi teprve osmnáct let. Bydlela jsem se starší sestrou Katkou a mámou v třípokojovém bytě v Praze a měla jsem docela pohodový život. Za pár měsíců mě čekala maturita. Těsně před zkouškami jsem v jedné restauraci potkala Michala. Zalíbil se mi na první pohled. Celý

Díky mé mladší sestřičce se mi konečně podařilo sblížit se s člověkem, kterého jsem tolik milovala. Dodnes jí za to děkuji. Být starší sestrou je ta největší otrava na světě, přesně to jsem si tehdy říkala. Bylo mi sedmnáct, rodiče měli stále hodně práce a já jsem musela často hlídat svou o deset let mladší sestru. Nechápejte mne prosím zle, měly jsme se rády. Avšak když v tom věku máte neus