Když vaší vlastní rodině nestojíte za pozornost, může se objevit cizí duše, která vám rozzáří svět. Sedím na dřevěné lavici před domem. Pamatuje víc než já. Dřív byla nalakovaná světle zelenou barvou, dnes je už oloupaná, plná vrypů a prasklin. Přesto mi připadá krásná. Je mou každodenní společnicí, tak jako dřív bývala knihovna nebo rádio. Už nesedávám dlouho, záda mě bolí a prsty mi občas cuk

Každé úterý chodím do městského parku. Je tam kavárna. Tam jsme sedávaly s kamarádkou. Sedávám tam už sama. Vždy si srovnala šátek, kabelku, brýle. A měla pokaždé připravený nějaký drobný dárek. Kamínek, jablko, lístek se vzkazem. Říkala, že život je mozaika maličkostí a že každá věc má význam, pokud jí ho dáme. Já tehdy nevěřila, že je možné zapomenout na něco velkého. Teď vím, že se člověk mů

Neslyším, ale i ticho má zvláštní sílu. Poslouchám ho každý den, když si sednu ke stolu s hrnkem slabého čaje a dívám se z okna na dvorek. Vždycky jsem měla ráda rána. Ne kvůli východu slunce, ten jsem často zaspala, ale kvůli tomu klidu, který přichází dřív než první hluk ulice. Poslední dva roky je ticho jiné. Přestala jsem slyšet ptačí zpěv. Nejprve jsem si myslela, že ptáci uletěli. Pak jse

Naši rodinu poznamenala těžká nemoc i závislost. Kdybychom si nedokázali stát bok po boku, nevím, jak bychom ty zlé časy překonali. Naše rodina je velká a stmelená. Samozřejmě i u nás to občas zaskřípe. Jsme jako starý, dobře promazaný stroj, který pořád jede dál. Pospolitá rodina S manželem Josefem jsme se brali skoro před padesáti lety. Žijeme v malém městě na Vysočině, kde se všichni z

Chci se svěřit s něčím, co mě dlouho tíží. Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát o zradě, kterou mi provedla žena, má nejlepší přítelkyně. S Evou jsme se poznaly před třiceti lety v práci. Byly jsme účetní v jedné brněnské firmě, seděly jsme u jednoho stolu, smály se a sdílely vše, od rodinných starostí až po nejtajnější sny o lepším životě. Chtěli jsme podnikat Eva byla svobodná, bez dět

Organizovala jsem třídní sraz po 45 letech, na který přišel pohledný muž, kterého jsem nepoznala. Málem jsem ho vyhodila. V restauraci, kde jsme měli mít sraz, jsem zamluvila rezervaci salonku. Seděla jsem u stolu u dveří a inkasovala po příchozích určitou částku za objednané občerstvení. Někteří spolužačky a spolužáci tam už byli. Najednou nahlédl a začal se hrnout dovnitř podnapilý muž, který

Byli jsme tak nadšení, když jsme se do toho starého domu nastěhovali! Brzy se v něm ale začaly dít divné věci. Za oknem jsme vídali cizí tvář. Vybalovali jsme s manželem krabice jednu za druhou a tetelili se štěstím, že máme tak nádherný dům. Pravda, byl starý, ale měl své kouzlo, navíc byl opravdu velký, byli jsme za něj šťastní jako blechy. Patřila totiž k němu i nádherná zahrada, kde jsem už

To dítko bylo vymodlené. Co mu bylo ale ubráno na rozumu a tělesné schránce, to mu příroda asi vynahradila v nadpřirozených schopnostech. Luboš je můj jediný syn, který se mi narodil krátce před čtyřicátým rokem. Můj muž byl o deset let starší než já, bylo to tudíž hodně vymodlené dítě. Příliš bystrosti náš syn sice nepobral a také zdravotně na tom nebyl nejlépe, zjistila jsem ale, že umí geniá

Ten dům byl jako prokletý, svým obyvatelům přinášel jen trápení. A přitom stačilo tak málo! Podívat se na stromy, které rostou v jeho okolí. Už mnoho let se zabývám prací s ener­giemi, zejména objevováním léčivých míst, která působí na lidský organismus. Vybudovala jsem si ve svém okolí celkem dobrou pověst. Lidé se na mě často obracejí s prosbou o pomoc. Snažím se jim pomáhat, jak to jen jd

Babičky už dnes nejsou, co bývaly. Jsou moderní, mají nejrůznější záliby, cestují, sportují. Ne každá skáče nadšením, když ji poprosíte o hlídání vnoučat. Všude se dočítám, že doba je moderní a panuje trend, že spousta babiček se již nepovažuje za babičky hlídací. Chtějí si užívat života. Dřív babičky nosily tepláky a zástěry, pekly koláče, dělaly marmelády a nezlobily se, když k nim mladí strč