Když mi zemřela babička, se kterou jsem měla blízký vztah, dlouho jsem truchlila. Pak mi jedné noci zazvonil telefon.

S babičkou jsme si byly blízké celý život. Byla jako moje druhá máma. Když jsem byla malá, učila mě plést, později mě kryla, když jsem tajně jezdila za klukem. I jako dospělá jsem jí volala skoro denně. Věděla o mně všechno.

Když umřela, byla jsem nesvá celé měsíce. Pořád jsem měla pocit, že jí musím něco říct. Pořád jsem si chtěla vzít telefon a vytočit ji. Její číslo jsem si nedokázala smazat.

Bylo půl třetí ráno

Mobil, který používala, jsme v rodině nikomu nedali. Táta říkal, že ho odhlásil a vypnul. Takže, když mi asi tři měsíce po babiččině pohřbu uprostřed noci zazvonil telefon a na displeji se objevilo „babi“, myslela jsem si, že mám halucinace.

Bylo půl třetí ráno. Všude ticho. Zvedla jsem to. Chvíli bylo slyšet jen šumění, pak se ozvalo pár podivně zpřeházených slov. Nedávalo to smysl.

Ale mezi tím vším jsem zaslechla hlas, který bych poznala kdykoliv. Tichý, ale úplně jasný. A říkal: „Dávej si pozor. Nikdy nevíš.“ A pak to vypadlo.

Nedávalo to smysl

Seděla jsem na posteli, neschopná se pohnout. Zkoušela jsem volat zpět, ale hlas mi jen oznámil, že volané číslo neexistuje. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Druhý den jsem se snažila zjistit, jestli se někdo nemohl nějak dostat k jejímu starému číslu.

Ale telefon měli rodiče doma v šuplíku. Bez baterky. Chtěla jsem to celé pustit z hlavy. Namluvila jsem si, že to byl jen sen nebo chyba v síti. Ale o pár dní později jsem šla do sklepa pro zavařeniny a zjistila, že zámek na dveřích je nějak pochroumaný.

Nikomu to nepřišlo divné, mysleli si, že se to prostě pokazilo, ale mně to nedalo. Rozhodla jsem se, že tomu musím přijít na kloub.

Nějaké věci zmizely

Pak jsem si všimla, že ve sklepě chybí staré krabice – takové, ve kterých jsme měli uložené věci po babičce. Dopisy, fotky, nějaké šperky, starožitnosti.

Začala jsem se vyptávat a zjistila jsem, že bratránek, který poslední měsíce chodil tátovi pomáhat s rekonstrukcí domu, se nedávno dostal do dluhů a prý se vychloubal, že má „rodinné poklady“, které by mu mohly pomoct.

Všechno se vysvětlilo

V tu chvíli mi to celé došlo. Nevím, jak se babiččin hlas dostal do mého telefonu, ale byla to právě ta zpráva uprostřed noci, která mě donutila si všimnout toho, co by mi jinak uteklo.

Nakonec se ukázalo, že bratránek opravdu zkusil prodat pár babiččiných věcí ve vetešnictví. Většinu jsme naštěstí získali zpět. Od té doby se žádný takový telefonát už neopakoval.

Simona J. (59), Litoměřice