Obrovský křik mých dvou vnuček mě zachránil před pokutou. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem si měla dávat dobrý pozor na to, co jím. Syn se snachou vyznávají takovou tu volnou výchovu, což neznamená dle mého nic jiného, než že nechají svoje potomky dělat si, co sami chtějí. Nic jim nezakážou ani nestanoví jasná pravidla. Snažila jsem se jim několikrát domluvit, ale marně. Musela jsem to vzdát

Odmala jsem věděla, co v životě chci a co je podstatné. Nebýt chudá a mít peníze! Přestěhovala jsem se do města s jediným cílem: sbalit boháče. Naši nikdy nebyli bohatí. Ne že bychom neměli na jídlo nebo kde bydlet, to ne, ale celý život jsem jen poslouchala: „Na to nemáme, Maruško! To si nemůžeme dovolit!“ Žili jsme skromně a měli jsme se rádi, nic zásadního nám nechybělo, ale já přesto někdy

Se svými dvěma dětmi jsem bydlela v domě se starším výtahem. Právě v něm jsem před lety zažila událost, která mi pořádně nahnala strach. Tato hrůzostrašná příhoda se mi stala před zhruba třinácti lety. Po rozvodu s manželem Jaromírem jsem zůstala sama se dvěma dětmi, dcerou Pavlínou a synem Jakubem. Bydleli jsme v šestipatrovém domě s výtahem, který byl sice starší, zato jezdil celkem rychle. B

Bylo to, jako bych se dívala na známou tvář i sama na sebe. Ochránce z jiného světa měl podobu středověkého zbrojnoše. O strážných andělech se toho napsalo a napovídalo už hodně. Někteří lidé na ně věří stále, jiní je přivolávají v kritických situacích. Já věřím tomu, že k těmto tajemným bytostem nás váže nějaké zvláštní pouto z minulosti. Mám pro tuto víru svoje opodstatněné důvody. Přesvědčil

Na schodišti mě pronásledovaly kroky a záhy jsem před sebou zahlédla i stín. Kdo nebo co to bylo, dodnes netuším. Bylo mi tehdy dvacet let, studovala jsem a bydlela s rodiči v sedmipatrovém domě. Vlastnili jsme byt v šestém podlaží a já se při cestě dolů ráda prošla po schodech. Jsem odmala hodně aktivní, takže mi nevadilo, že se trochu proběhnu. Výtah mimo provoz Venku tenkrát vládl sych

Kačenka je mé jediné dítě, s manželem jsme si ji doslova vymodlili. Bolí mě u srdce, když vím, že žije ne moc dobře, a navíc s vnoučaty, která jsem nikdy neviděla. Jirku jsem si brala, když mi bylo třicet. Byla to velká láska, znali jsme se jen půl roku, ale už tehdy jsme věděli, že spolu chceme být a mít spolu děti. Bohužel osud nám nepřál. Jediná dcerka byla vymodlená. A i když jsme roky žili

Se Soňou jsem se skamarádila v první třídě a přátelství nám vydrželo až do dospělosti. Svěřovaly jsme si vše, byly jsme jedna druhé oporou. Než se záhadně ztratila. Na svůj první školní den si moc nepamatuji. Nevím, co říkala paní učitelka, už si nevybavím své pocity z nového prostředí. Jednu věc si ale vybavuji. Sedali jsme si do lavic a já nikoho neznala, protože jsme se právě přistěhovali. O

Nejsem pro každou špatnost, ale každopádně také nejsem upejpavka. Mám ráda kolem sebe lidi, ale někdy je s nimi kříž. Mohou vše jen zamotat. Jako malá jsem bývala skoro jako uzlíček neštěstí. Nejspíš to způsobila moje úzkostlivá maminka. Než jí došlo, že mi dělá medvědí službu, byla s babičkou dost na kordy. Nikam jsem nesměla sama, pořád jsem mámu měla za zády. „Budeš mít vystrašené dítě,“ var

Moje matka se bála, že zůstanu na ocet, a tak se rozhodla, že vezme můj osud do vlastních rukou. Trochu jsem se toho bála. Bylo mi čtyřicet šest let. Před dvěma lety mě opustil přítel, se kterým jsme plánovali svatbu. On ten plán vlastně uskutečnil, jen bohužel s někým jiným. A tak jsem byla najednou úplně sama ve věku, kdy moje vrstevnice žily čilým rodinným životem. Domluvené rande Nic

Kdo by to byl řekl, že se táta po smrti maminky zamiluje do mé kamarádky. Teď jsme jedna velká, divná rodina. SKlárou jsme seděly v jedné lavici a prožívaly různá střelená dobrodružství. Za pár měsíců nás čekala maturita. A tak jsme se s Klárou dohodly, že se u nás doma budeme každý den učit. Žila jsem jen s tátou, který se vracel domů pozdě večer, takže byl u nás klid. Maminka mi zemřela už př