Bylo mi něco přes padesát, když jsem se znovu sblížila s Marcelou. Její rozvod nás svedl blíž a já hloupá pomohla... Marcela měla tři děti, dluhy, exmanžel jí házel klacky pod nohy a ona nevěděla, kam dřív skočit. Pomohla jsem jí. Ne z povinnosti, ale protože mi na ní záleželo. Půjčila jsem jí peníze, když neměla na nájem, vozila jsem její děti do školy, když neměla auto. A když její nejstar

Mám jedno dítě, syna Davida. A už tři roky se mnou nemluví. Nezvedá telefon, neodpovídá na zprávy, obchází mě obloukem. Naposledy jsem ho viděla na pohřbu jeho otce, mého muže. Ani tehdy se na mě nepodíval. Každý den se ptám sama sebe, jestli bych mohla něco udělat jinak. A vím, že mohla. Ale v tu chvíli jsem věřila, že dělám to nejlepší. Jenže to nejlepší pro mě nebylo to nejlepší pro něj.

Ale ještě žije. Jak to? Inu, rodiče měli tajemství. Jaksi nám neřekli, že nejsme jedné krve. A i když ona žije, jako by se stala někým jiným. Celý život jsem měla sestru. Starší, krásnější, jistější. Jmenovala se Eva a byla pro mě naprosto samozřejmá součást života. Vedle ní jsem vyrůstala, učila se mluvit, chodit, smát i plakat. Sdílely jsme pokoj, jídlo, smutky i radosti. Každá jiná, ale..

Ze zahraničí jsem si přivezla zvláštní šperk. Vnutila mi ho na tržišti podivná žena. Od té doby se děly zázraky. K Bulharsku a naší rodinné dovolené v této zemi – bylo to ještě v dobách socialismu – se váže velmi zajímavá příhoda. Bylo to v čase, kdy jsem studovala střední školu a chystala se na vysokou. Vybrala jsem si obor, který byl v té době hodně nedostupný, dalo by se říci, že bylo téměř

Neměl mě rád a dával mi to najevo při každé příležitosti. Když zemřel, docela se mi ulevilo. To jsem netušila, že bude mnohem hůř! Prožila jsem šťastné dětství. Většinu svých příbuzných jsem měla ráda, jen strýce Karla ne. Poté, co se rozvedl a žena od něho utekla, protože ji bil, žil sám ve starém domku a jeho jediným zájmem byl alkohol. Měl jenom láhev alkoholu Na strýci jsem viděla, že

Jsou pověry pravdivé? Tuto otázku si možná za život položí každý z nás. Já jsem jim nevěřila, dokud naši rodinu nepostihlo neštěstí… Někteří lidé se pověrám vysmívají a berou je na lehkou váhu. Patřila jsem mezi ně, ale jen do určité doby. Před několika lety, při stěhování do nového domu se nám rozbilo velké zrcadlo. Naši rodinu čekalo sedm tragických let Myslela jsem si, že o nic nepůjde

Dovolená bez povinností a starostí, přesně to jsem potřebovala. Moře, víno, knížky a možná i nějaké to letní dobrodružství. Kamarádka mě přemluvila, abych s ní jela do Řecka. „Potřebuješ vypadnout!“ Měla pravdu. Po rozvodu jsem si připadala jako restartovaný robot. Samozřejmě mě potkalo to, co mnoho jiných žen na prahu padesátky. Můj milovaný manžel si našel mladší model… Nějakou dobu to taj

Když se ohlédnu za svým životem, divím se, že jsem to dotáhla až sem a stále se dokážu smát a dívat do budoucnosti s nadějí i láskou. V životě jsem zažila moc bolesti. Musela jsem tvrdě bojovat o své místo na slunci. Ale snad aby byla alespoň nějaká spravedlnost, dostala jsem do vínku nezdolnou povahu, bojovnost, lásku k životu a vlastnosti. Díky nim po mnoha pádech vždy dokážu znova vstát a s

Poprvé jsem ji zahlédla u doktora. Seděla v čekárně, klopila oči, vypadala zkroušeně. A já, husa blbá, si řekla: „Chudinka, asi má trápení.“ Měla výraz ženy, které si hodně zažily a teď chtějí jen trochu klidu. Tak jsem se usmála. Podívala se na mě, přikývla, a bylo to. Pomyslné dveře jsem otevřela já. Začátek byl prima Jmenovala se Táňa. Jen tak mezi řečí mi venku před ordinací řekla, že

Každý nám říkal, jak jsme perfektní pár, já jsem ale věděla své. Naše manželství stálo na pokraji krachu, který se nedařilo zvrátit. Bylo mi pětadvacet, když jsem oblékla svatební šaty a Mirkovi slíbila lásku a věrnost na celý život. Vůbec by mě tehdy napadlo, že se naše manželství otřese v základech už tak brzy. Po sedmi letech se začaly na naší obloze objevovat první mráčky. Vždy jsme se d