Některá místa mají svoji temnou historii, která přetrvává i po letech. V opuštěném sousedním domě strašil tajemný stín psa. Před sedmi lety jsme s manželem Zdeňkem koupili rodinný domek v jedné středočeské vesnici. Už jsme měli dost života v Praze a potřebovali jsme na stáří trochu klidu. Toho jsme si ale na vesnici příliš neužili. Za několik dní jsme zjistili, že ve vedlejším domě straší. M

Čas se zpátky vrátit bohužel nedá a já v životě udělala hodně chyb. Tou největší ale bylo, že jsem vlastně nežila podle sebe. Tedy až donedávna. Rozhlížím se po mé vlastní zahrádce. Ano, to slovo vlastní hodně zdůrazňuji. Je mi dvaasedmdesát a toužila jsem po ní celý život. Stejně jako po opravdové a velké lásce a mnoha dalších věcech. Jenže pořád jsem musela dělat něco jiného, a hlavně pro jin

Mělo to být naše klidné a příjemné bydlení na stáří. Místo toho se každý den potýkáme s nadpřirozenými úkazy. Domeček u hřbitova jsme s manželem Bedřichem zdědili po jeho pratetě. Protože máme oba pro strach uděláno, rozhodli jsme se, že se tam odstěhujeme. Koneckonců už nám nebylo třicet a života ve velkoměstě jsme si užili až dost. Těšili jsme se na chvíle klidu a pohody. Žádný shon, žádný st

Když jsem přišla na svět, nebyla to pro mé rodiče velká radost. Matka můj porod protrpěla a chybělo málo a nepřežila jej. Narodila jsem se totiž nožičkama napřed. Moji rodiče byli velcí sportovci. Máma vystudovala fakultu tělesné výchovy a sportu a pyšnila se titulem nejkrásnější studentka školy a táta byl reprezentantem ve vodním pólu. Máma chtěla kluka Měla jsem být chlapec a měla jsem

Do mého života vstoupil muž, do kterého jsem byla kdysi hodně zamilovaná. Vždy byl jediný, koho jsem skutečně milovala. Seznámili jsme se na střední škole a oběma nám bylo tenkrát patnáct. Byl krásný a holky na něj letěly. Platonicky jsem ho milovala dva roky, ale byla jsem příliš stydlivá na to, abych ho oslovila. Až když dostal kopačky od naší namyšlené spolužačky, rozhodla jsem se zkusit ště

Můj výlet do rodného městečka mě přesvědčil o tom, že některé city opravdu v lidech zůstávají napořád. Měla jsem za sebou šťastný život. Našla jsem si hodného muže, kterého jsem si vzala, a spolu jsme pak vychovali dvě skvělé děti – syna a dceru. Oba už jsou dávno dospělí a mají své vlastní rodiny a my jsme tak s manželem už několikanásobnými prarodiči. Láska ze střední Na své mládí jsem

Nedávno jsem se vrátila do rodné vesnice a setkala se s dávnou kamarádkou. Stejně jako zamlada, i tehdy jsme se o půlnoci vydaly na hřbitov. Jako malá jsem často jezdila k prarodičům na Moravu. Měla jsem tam kamarádku Adélu. Kdykoli jsem přijela, byly jsme pořád spolu. Chodily jsme vždycky tajně v noci na hřbitov. Děda to možná tušil, ale ani tak mi to nezakazoval. Jakmile v jedenáct ulehl, hod

Když jsme se s Jindrou brali, měli jsme dokonce dvě možnosti, kde bydlet. Nakonec zvítězila varianta v domku u mých rodičů. Po svatbě jsme mohli zůstat s mými rodiči v rodinném domku s velkou zahradou, na venkově, blízko lesa, nebo si vzít hypotéku a koupit městský byt. Nebudu lhát, že pro nás byla příjemnější ta první varianta. Nulová hypotéka, krásné zázemí pro děti a vzájemná pomoc s rodi

Ten si tě nevezme, říkaly holky a výsměšně se usmívaly. V duchu jsem s nimi souhlasila. I já jsem si myslela, že jsem pro Adama jen pouhá epizoda. Seznámili jsme se v průvodu na Prvního máje. Bylo mi šestnáct let. S kamarádkami jsme pokřikovaly různé hlášky, připadaly jsme si vtipné, a ten dlouhán, co kráčel asi o tři řady před námi, se v jednom kuse ohlížel. Nejspíš si říkal, co jsme to za hus

Ne že bych byla bez názoru, ale vždycky si nechám poradit. Mám totiž kamarádku Marcelu, která jakoby žila můj život. Vždycky uhádne, co potřebuji. Už ve škole, když jsme si poprvé sedly do lavice, jsme hned věděly, že k sobě patříme. Já byla lepší v matematice, Marcelce šel zase bravurně sloh a vyprávění. Docela nám to klapalo, byly jsme sehraný tým. Ale rozuměly jsme si i po škole. Jako dvojča