Nedávno jsem se vrátila do rodné vesnice a setkala se s dávnou kamarádkou. Stejně jako zamlada, i tehdy jsme se o půlnoci vydaly na hřbitov.
Jako malá jsem často jezdila k prarodičům na Moravu. Měla jsem tam kamarádku Adélu. Kdykoli jsem přijela, byly jsme pořád spolu. Chodily jsme vždycky tajně v noci na hřbitov. Děda to možná tušil, ale ani tak mi to nezakazoval.
Jakmile v jedenáct ulehl, hodily jsme na sebe oblečení a vyrážely za dobrodružstvím na vesnický hřbitov. Byl tak tajemný, že nás to tam vždycky táhlo.
Osamocený hrob
Každá jsme měla v kapse svíčku a zapalovač. Plížily jsme se hřbitovem a vymýšlely si příběhy těch, co tam odpočívali. Na hřbitově byl jeden velký hrob. Ležela v něm rodina, která zemřela za zvláštních okolností.
Jednoho dne je prostě soused našel doma mrtvé. Byl to jediný hrob, ze kterého jsme měly strach. Byl z černého mramoru. Navíc se nacházel stranou. Kolem něj jsme vždycky procházely mlčky.
Návrat na místo činu
Jako malé jsme se s Adélou vídaly každé léto. Jakmile jsme povyrostly, už jsem za dědou nejezdila tak často. Před několika lety jsem ale měla služební cestu právě na Moravu.
Předem jsem zavolala dědovi, že bych u něj strávila noc, a hned poté jsem volala Adéle. Byla nadšením bez sebe, že se po letech zase uvidíme.
Nejdříve jsme zašly na víno a dlouhé hodiny si povídaly. Rozloučily jsme se kolem desáté. Adéla jen tak mimochodem pronesla: „Tak dnes o půlnoci?“ A mrkla na mě. „Jasně. To by bylo, abychom nešly na hřbitov, viď?“ přitakala jsem.
Vrata bouchla
Jakmile děda usnul, hodila jsem na sebe tepláky a bundu a běžela za Adélou. Už stála před hřbitovem a nedočkavě přešlapovala. „Tak jdeme na to?“ zeptala se. Vzala za kliku. Nepamatuji si, že by se kdy dveře samy zavřely.
Tentokrát se za námi zabouchly s velkou ránou. „Dneska to bude asi zajímavé,“ zasmála se kamarádka.
Nešťastně upadla
Šly jsme stejnými uličkami jako kdysi. V pubertě jsem strach neměla. Teď mě sevřel divný pocit. Opatrně jsme našlapovaly mezi hroby. Když jsme procházely kolem toho rodinného, Adéla zakopla.
Bohužel tak nešikovně, že když se zvedala, dotkla se hrobu, kterého jsme se tak bály. „Někdo mě drží, nemohu se zvednout!“ křičela zoufale.
Šepot z hrobu
Tahala jsem ji za druhou ruku. Kamarádka se nemohla vyprostit a z hrobu se začal ozývat šepot. Obě jsme propadly panice. Pak se pohnul náhrobní kámen a my zařvaly hrůzou. Naslepo jsem kopla nohou do místa, kde měla Adéla ruku.
Uvolnila se jí a my utíkaly rychle pryč. Na světle se podívala na ruku a měla tam otisk. Na ten prokletý hřbitov se už nikdy nevrátím.
Jitka R. (50), Kolín