Byla to záhada. Kroky na chodbě, nikoho jsem tam ale nikdy neviděla. Jedna kolegyně utekla, druhá je nadšená, že máme v práci ducha. Jsem vyučená zdravotní sestra, ale po dvaceti letech práce v nemocnici jsem nastoupila jako ošetřovatelka do domova seniorů. Budova je hezká a plná světla. Při každé noční směně se ale někdo prochází chodbami. Přes den je nás v budově hodně, při noční službě se

Také jste rádi jezdili na pionýrské tábory? To už je dávno. Vzpomínám, jak se ve stanu s podsadou krásně usínalo. Stalo se to na pionýrském táboře. Bylo mi osmnáct let a jela jsem tam jako oddílová vedoucí. Léto zrovna vrcholilo, tábor byl na kraji lesa, spalo se ve stanech s podsadami, ráno nás budila jásavá trubka a běželo se na rozcvičku. Dostala jsem na starosti oddíl nejmenších holčiček

Jsem vděčná za svou schopnost cítit nebezpečí, pomáhá to nejen mně, ale i mému okolí. Díky svým snům jsem už zachránila život. Za život se mi několikrát stalo, že mě sen upozornil na blížící se neštěstí. Poprvé mi bylo třináct let. Zdálo se mi, že moje prababička leží nehybně u sebe doma a čeká na pomoc. Nedalo mi to a druhý den ráno jsem se za ní šla cestou do školy podívat. Ležela na zemi

Když ten pytel kostí vyhrabal pes, chtěla jsem volat policii. Najednou jsem ale usnula a zdál se mi divný sen. S nálezem jsem běžela za farářem. Hrabal na zahradě jako šílený. „Hodný pejsek, asi hledá nějakou zahrabanou kostičku!“ řekla jsem svému příteli, který přišel „na vizitu“ mého nového domu. Koupila jsem ho za babku. Majitel domu zmizel. Jednoho dne se podivínský sběratel starožitnost

Podívala jsem se třeba jen na fotku, a hned měla jasno. Toho nechci! Nedala jsem tak šanci sama sobě najít si dobrého manžela a dětem tátu. Vždycky jsem byla vybíravá. Měla jsem o svém partnerovi přesnou představu, ze které jsem nehodlala slevit. Ve čtyřiceti jsem ale začala mít najednou nepříjemný pocit, že mi ujíždí vlak. Tak jsem to řešila prací. Když jsem se z jedné nudné pracovní záleži

Vždycky jsem svého manžela musela poslouchat. Trvalo dlouho, než jsem v sobě našla sílu, abych přestala žít pod bičem toho otrokáře. Už na základní škole jsme po sobě koukali. Naše rodina nám ale vztah nepřála. V osmnácti jsem otěhotněla. Ríša přišel a řekl, že není na takový závazek připravený. „Musíme se rozejít, tohle já nezvládnu!“ Byla jsem pod velkým stresem, a tak není divu, že jsem p

Cítila, že se blíží její poslední dny, a navzdory těžké nemoci chtěla naposledy vidět svůj rodný dům, kde byla šťastná. Mít babičku je většinou skvělé. Ta moje byla paní doktorová, a moc si na tom zakládala. Měla kamarádku Libušku, se kterou chodila ještě v osmdesáti hrát tenis. Byl to úžasný pohled na jejich hru jako z filmů pro pamětníky. „Já pleju, paní doktorová!“ volala na babičku Libuška.

Celý život jsem toužila splnit si ten sen. A když jsem se dočkala, setkala jsem se s neuvěřitelnou nepřejícností. Nemile mě to překvapilo. V práci jsem patřila mezi chudé ženy, samoživitelky, které se v létě zmohly jen na kempování pod stanem, výjimečně mi půjčil chatu bratr nebo kamarádka z dětství. Jednou jedinkrát jsem byla s dětmi u moře. Vyhrála jsem totiž v soutěži pobyt na tři týdny v

Strašně se za sebe i za bratra stydím. Bohužel už nic z toho, co se stalo, nelze vzít zpátky. Věděla jsem to! Byla bych se klidně vsadila, že i tohle rodinné setkání si nakonec odpustí. Od chvíle, kdy přestal podléhat rodičovské výchově, se nikdy nedokázal přimět k tomu, aby s námi společně slavil narozeniny své nebo někoho jiného z rodiny. Vždy popřál v tichosti a sólo. Nikdy ho nezajímala

Před velkým stěhováním jsme prožili opravdu děsivou noc! Pradědečkův duch si přišel pro rodinnou památku! Byla to honosná velká vila, ve které jsem strávila tolik hezkého času s manželem a rodinou. Přistěhovala jsem se do ní několik měsíců před svatbou. Tehdy tam žil Miroslav, můj muž, i jeho rodiče. Přenechali nám k bydlení celé první patro. Vycházeli jsme spolu dobře, do soukromí jsme si n