Před velkým stěhováním jsme prožili opravdu děsivou noc! Pradědečkův duch si přišel pro rodinnou památku!
Byla to honosná velká vila, ve které jsem strávila tolik hezkého času s manželem a rodinou. Přistěhovala jsem se do ní několik měsíců před svatbou. Tehdy tam žil Miroslav, můj muž, i jeho rodiče. Přenechali nám k bydlení celé první patro.
Vycházeli jsme spolu dobře, do soukromí jsme si nijak nezasahovali, takže mi soužití s manželovými rodiči nevadilo. Na svět jsem postupně přivedla dceru Michalku a syna Lukáše. Tchán s tchyní se později, když děti začaly chodit do školy, přestěhovali do malého bytu, který zdědila Miroslavova matka po své sestře.
Velké rodinné sídlo
Vila, kterou nám k žití ponechali, byla stará a bytelná a pocházela z první republiky. Pro mě, manžela a děti postačovala víc než bohatě. Měli jsme i pokoj pro hosty, kam jsme umístili všechny možné staré věci po manželových předcích. Michalka a Lukáš vyrostli a věci se vyvinuly tak, že ani jeden z nich ve vile neměl v plánu bydlet.
Dcera se přestěhovala za svým přítelem na Moravu, zatímco Lukáš si se svojí ženou postavil rodinný domek na venkově podle svých představ. Stáli jsme s manželem před důležitým životním rozhodnutím. Bylo jasné, že pro nás dva je vila příliš velká a my si budeme nejspíš hledat nový domov.
Dohodli jsme se na prodeji
Rozhodli jsme se, že vilu prodáme, část peněz dáme dětem a za zbytek si pořídíme větší byt v centru města, kde v klidu prožijeme, jak se říká, podzim života. Znamenalo to samozřejmě i to, že se budeme muset spousty věcí z vily rychle zbavit.
Uspořádali jsme bazar
Některé věci z pokoje pro hosty jsme prodali po starožitnictvích a pak jsme ještě udělali bazar pro kamarády, známé a sousedy. Většinu věcí jsme za pár peněz rozprodali, ale jednu, starý popelník s obrazem jednoho německého města, se nám udat nepodařilo.
A proto jsme ho chtěli společně s dalšími přebytečnými věcmi vyhodit. Velké vyhazování věcí bylo domluveno na jednu sobotu odpoledne. Netušili jsme, jaký hrůzný zážitek nás čeká noc předtím.
Uprostřed noci nás probudil hluk
V pátek večer jsme si šli dříve lehnout, abychom se na náročný víkend pořádně vyspali. Usnula jsem poměrně rychle, ale probudila jsem se uprostřed noci. Manžel už byl vzhůru a seděl na posteli. Oba jsme slyšeli nějaký nezvyklý hluk. Přicházel ze směru, kde se nacházel pokoj pro hosty.
Mysleli jsme, že to jsou zloději
Manžel zašeptal, že asi máme ve vile zloděje. Vstal a byl rozhodnutý jít nezvané návštěvníky překvapit, i když jsem ho tiše přemlouvala, ať se sám o nic nepokouší a raději zavolá policii. Miroslav to ale chtěl vyřešit sám. Bála jsem se, ale samotného jsem ho jít nenechala, a tak jsem šla se staženým hrdlem společně s ním.
Z otevřených dveří pokoje pro hosty vycházela nějaká podivná záře. Pomyslela jsem si, že zloději jsou drzí a svítí si baterkou. V duchu jsem se modlila, aby nebyli ozbrojení a aby hned poté, co je překvapíme, utekli. Skutečnost ale byla daleko děsivější. Tím nepozvaným hostem totiž nebyl žádný člověk!
V pokoji se vznášel přízrak
Jakmile jsme s manželem stanuli před pokojem pro hosty, spatřili jsme něco příšerného. Nad podlahou se vznášel fialově zabarvený přízrak. Měl mužské tělo i tvář, ale nohy se mu ztrácely v mlze.
Nestál na podlaze, vznášel se nad ní. V rukou držel onen starý popelník, který jsme chtěli vyhodit. Chytila jsem manžela pevně za ruku a měla jsem co dělat, abych nezačala křičet. Viděla jsem, že manžel také jen stojí a fascinovaně hledí na tu nadpřirozenou bytost.
Přibližoval se směrem k nám!
Tajemný duch se pak podíval přísně na nás dva. V tu chvíli jsem málem omdlela. A když se pak začal pohybovat směrem k nám, na nic víc jsem nečekala a dala jsem se na útěk. Od manžela, který zůstal na místě, vím, že přízrak se pak obrátil opačným směrem a zmizel.
Té noci už jsme neusnuli, jen jsme se navzájem ujišťovali o tom, co jsme viděli. Druhý den ráno jsme zjistili, že starý popelník skutečně chybí.
Stará fotografie
Zbývající dny, které jsme trávili ve vile, už jsem měla neklidné spaní. I když jsem ve vile prožila řadu let, najednou jsem se tam necítila bezpečně. A další šok mi pak připravil manžel, když mi ukázal jednu starou fotografii. Byl na ní jeho pradědeček s rodinou. Ihned jsme v něm poznali ten přízrak, který nás v onu páteční noc tolik vyděsil.
Máme jedno vysvětlení
S manželem jsme nad tím vším pak dlouho přemýšleli a nakonec jsme dospěli k jednomu závěru: jsme přesvědčeni, že duchovi vadilo, jakým způsobem se chceme staré rodinné památky zbavit, a proto si pro ni přišel. Pokud se mě někdo dnes zeptá, jestli věřím na posmrtný život, odpovím mu, že ano a že mrtví se na nás odněkud z jiného světa stále dívají.
Jana V. (60), jižní Čechy
