Pozdní láska je skutečně stejně krásná jako ta první, pubertální. Dokáže ale také dost tak bolet, to asi znáte. Přesto by se jí člověk neměl nikdy vzdávat. Ještě pořád doufám, že se zastaví. Upekla jsem bábovku a udělala svíčkovou, kterou tak strašně miluje. Stálo mě to docela dost peněz. Ale co, teď už mi na ničem tak moc nezáleží. A už vůbec ne na penězích. Toužím jen po hřejivém objetí někoh

Není tak těžké šlápnout vedle. Mnohem těžší je ale si to přiznat. Když to člověk dokáže, měl by určitě dostat druhou šanci. Letadlo hladce vystoupalo nad ranvej a já i Eliška jsme ulehčeně polkly. Usmála jsem se. Je po mně, také nesnáší cesty letadlem. Bojí se stísněného prostoru, bojí se letu samotného... Ale na naši společnou dovolenou na Maledivy to ani jinak nešlo. Však to přežijeme, snažil

U manžela, který byl velký sportovec a akční člověk, se v sedmdesáti letech rozvinula Alzheimerova choroba. Se svým mužem Honzou jsme spolu byli od studií. Oba jsme si zvolili pro život stavařinu, jen on byl o dva roky výš. V té době dělal sportovní gymnastiku, tak to byl kluk jako lusk. Byla to láska jako trám, a vlastně to byl jediný muž mého života. Byli jsme rodina Hned po škole jsme

Před bouřkou, která se přihnala zčistajasna, jsme se schovaly pod mohutným stromem. O chvíli později jsem uslyšela volání. Neměla jsem tehdy zrovna dobré období. Mojí jedinou radostí byla fenka křížence teriéra Petruška. Pak ale přišel den, kdy jsem měla pochopit, co je v životě nejdůležitější. Moje jediná radost Prožívala jsem děsné období. Rozchod s přítelem, změna práce, finanční nejisto

Bylo to nečekané překvapení. Když jsme v tom městě zabloudili, objevila se žena, která se podobala mé tetě, která se do Itálie kdysi provdala. voji tetu Jarku si příliš nepamatuji. Bylo to ještě v mém dětství, když se tetička vdala do Itálie a celý život pak prožila v Benátkách. Potkala jsem se s ní dohromady jen třikrát. Jako mladou jsem ji viděla na pohřbu babičky, pak během svatební veselky,

Když mi matka řekla, že za ní naše Lucka ve snu chodí, říkala jsem si, že se už zbláznila. Pak mi to ale po letech dcera potvrdila. V rodině jsem nikdy nezažila moc dobré vztahy. Zejména s matkou jsem si rozuměla docela špatně. Štvalo mě, jak mi do všeho mluví a jak je přehnaně emotivní, někdy téměř až hysterická. Kdykoliv jsme se jen trochu pohádaly, řešila to dlouhé hodiny, než jsem jí odkýva

Se svojí matkou jsem se vždy strašně hádala, a nejvíc, když jsem měla malé děti. Měla jsem pocit, že vůbec nerespektuje moji výchovu a ta její se mi zdála příšerná! Teď je už pozdě si to vyříkat. Moje máma ke mně nikdy neměla respekt, a tak se člověk vlastně ani nemohl divit, když ho neměla ani tehdy. Nad mými výchovnými metodami a názory jen ledabyle mávla rukou a cpala moje děti sladkostmi ne

Po letech jsem jela vlakem. Hned při první jízdě jsem přejela stanici, ve které jsem měla vystupovat, což se mi stalo osudným. Když jsme se s Vladimírem rozvedli, prosadil si, že si auto ponechá. Naštěstí jsem to měla jak do práce, tak i do obchodu jen kousek, takže jsem žádný hromadný dopravní prostředek nemusela zatím použít. Jednoho dne jsem v supermarketu potkala svoji spolužačku a zároveň

Ještě že mám vedle sebe moji nejlepší kamarádku Zdenku. Jsme taková nerozlučná dvojka, která si vždy poradí. Můžu se na ni ve všem spolehnout. Jen občas jsem v úzkých, to když Zdena někam vyrazí. Ona strašně ráda cestuje, nalévá si do duše úžasné zážitky, jak sama říká. No jo, ale pak ji potřebuji a ona si nalévá. Zrovna jsem byla na vážkách, jestli si mám něco začít s Romanem, tím chlapíkem, k

Když stavíte dům vlastníma rukama, samozřejmě průběžně docházejí peníze, síly i trpělivost. Manželé se hádají a někdy i rozvádějí... Stavěli jsme dům. Nikomu bych to nepřála. Za mých mladých let se stavělo svépomocí, prostě kdo měl nohy, ruce a dobré srdce, tak pomáhal. Samozřejmě po práci, o víkendech, o svátcích. Táhlo se to roky. To hlavní dělali manžel se švagrem, najímali si řemeslníky