V těhotenství s první dcerkou jsem přibrala dvacet pět kilo, po porodu ještě víc. Ale ať jsem se snažila, jak jsem jen mohla, kila dolů nešla. Po narození druhé dcery jsem vážila rovný metrák. Můj muž mi často dával najevo, že jsem tlustá a nelíbím se mu. Sebevědomí mi tím pádem šlo dolů. I moje lékařka mě upozornila, že je nutné s tím začít něco dělat. Ještě horší to bylo, když jsem zjistila,

S Janou se známe od puberty. Seznámily jsme se na tenise. A staly se z nás hned kamarádky. A to celoživotní. Až donedávna… Tenis u nás, tehdy ještě na vesnici, se rozhodlo postavit pár tenisových nadšenců, protože se jim už nechtělo jezdit do nejbližšího města. Místo pro budoucí kurty bylo nádherné. Hned u řeky Lužnice. Tehdy, před padesáti lety, se rozhodlo, že kurty budou antukové a tři. Vévo

Mám jen jedno dítě, vymodleného syna Davida. Vždy jsme na něj byli hrdí, a když se stal lékařem, neznala naše pýcha mezí. David si dlouho užíval svobodného života, až jsem se obávala, že se nikdy nedočkám vnoučat. Přítelkyň měl nepočítaně. „Ožením se, až si něco užiju. Teď je pro mě podstatná kariéra,“ říkal často a my to museli brát, jak to je. Když jsem se ho někdy zeptala, jen se shovívavě p

S Danou jsme se poznaly před třiceti lety, když se přistěhovala do našeho paneláku. Napřed jsme se pohádaly a naši hádku nakonec zapily. V  den mých třicátých narozenin jsme s mým přítelem Romanem stáli na lodžii a dýchali čerstvý vzduch. Mé kulatiny jsme slavili s přáteli a, popravdě, nám nebylo úplně dobře. Oslava totiž trvala až do brzkých ranních hodin. Byl to šok V jednu chvíli jsme

Toto rčení mohu potvrdit. Nepotkala jsem ode mě odlišnějšího člověka, než je můj muž. A jsme spolu už 35 let. I naši přátelé říkají, že neznají odlišnější pár. Borise jsem potkala, když mi bylo 20 let. Tehdy jsem zatoužila sbalit se a odjet do velkého světa. Konkrétně do Prahy. Našla jsem si menší byt, zpočátku mi pomáhali rodiče s placením nájmu. Jak jsem ale našla slušnou práci, už jsem stála

Bála jsem se říct našim, že chodím s Martinem. Představovali si, že přivedu prince, nebo aspoň inženýra, a Martin nebyl ani jedno, ani druhé. Zamilovala jsem se do nesprávného chlapce, alespoň viděno očima přísného a nesmlouvavého okolí. Martin bydlel v žalostné, zchátralé chaloupce na kraji obce. Jeho tatínek byl námořník, doma se objevoval jednou za uherský rok, a maminka byla taková zvláš

Nemyslela jsem si, že pijeme mnoho. Dali jsem si jen občas, aby byl život tak nějak veselejší. Až díky Kristýnce jsem pochopila, že je to špatně. Když naše děti vylétly z hnízda, já krátce nato odešla do důchodu a dva roky po mně i manžel. Hodně času jsme pak trávili na zahrádce a také ve své oblíbené hospůdce. Chodili jsme tam denně a musím přiznat, že jsme mívali občas i dost naváto, když

Celé dětství a mládí jsem se potýkala s nálepkou, že jsem holka ze špatné rodiny. Tvrdili mi, že o dobrého chlapa nikdy ani nezakopnu. Mýlili se! Jako dítě a dospívající dívka jsem neměla šanci se vymanit z nálepky holky ze špatné rodiny. Rodiče byli chudí, žili od výplaty k výplatě. Táta navíc tehdy dost pil a pro ránu nešel daleko. Ve škole se mi kde kdo posmíval za to, jaké nosím oblečení

Maminka měla těžký život, muži jí ubližovali. O tom, kdo je můj otec, nechtěla nikdy mluvit. Dozvěděla jsem se to od starší sestry. Maminka se narodila na Slovensku, v malé vesničce pod horami. Pracovala u sedláka jako děvečka. Když jí bylo jedenadvacet, tamní pacholek ji znásilnil a nezůstalo to bez následků. Ještěže byl sedlák člověk rozumný a přinutil onoho Gustava, aby si maminku vzal. V ro

Nechala jsem si ho vytetovat na kotník. Najednou ale zmizel. Přesně v tu chvíli se objevil stejný motýl u muže, kterého jsem milovala. Bylo to na konci letních měsíců, kdy jsem seděla u vody a rozjímala o svém beznadějně nudném životě a o své nešťastné lásce. Nad vodní hladinou se mihla vážka a vzápětí se mé nohy dotkl motýl. Přistál mi na kotníku. Byl tak krásný, takové zbarvení jsem ještě