Začínali jsme skromně. Jako chudí novomanželé jsme byli vděční za každý kousek nábytku. Do bytu jsme si tak přinesli kus radosti našich předků. Nebyli jsme na tom finančně dobře. Jako každý, kdo v manželství začínal. Zařízení do bytu jsme dostávali od známých a příbuzných. Měli jsme staré rádio, starou televizi, starou ledničku, a dokonce i starý nábytek jako od babičky. Říkali jsme si, že t

Lékaři si se mnou už nevěděli rady, honili mě po různých vyšetřeních. Bez výsledku. Ze zoufalství jsem navštívila jednoho lidového léčitele, a ten věděl hned, kde je problém. K životu přistupuji pragmaticky. Každá záhada se dá dříve či později vyřešit. Vystačila jsem si s tímto názorem až do chvíle, než jsem navštívila jednoho lidového léčitele. Ten rozmetal moje vědecké pojetí světa na kous

Nikdy jsem neměla s něčím takovým, jako je úplněk, problémy. Jen co jsem se vdala, tak to všechno začalo. Můj manžel Petr si občas stěžoval, že pozná, když má být úplněk, aniž by se díval do kalendáře nebo na noční oblohu. „Pobolívá mě hlava, jsem vzteklý jako ten pes, který v detektivkách vyje na Měsíc,“ vysvětlil, když jsem se divila, co s ním je. Brečel u televize Časem to s ním bylo h

David byl hezounek, který si myslel, že se za ním otočí každá žena. Když nastoupil do naší firmy, hned jsem ho prokoukla. Moje šéfová hýřila nadšením, když nám říkala, že budeme mít nového kolegu. Povedlo se jí ho přetáhnout od konkurence a hodně si slibovala od jeho zkušeností a kreativity. „A navíc je to fešák,“ dodala a všechny kolegyně se zahihňaly. Jenom já ne. Tohle pro mě bylo varování,

Bydlení pro jednoho dnes není zrovna levnou záležitostí, takže jsem se musela smířit s tím, že po rozvodu na lepší podnájem zkrátka nemám. Napřed mi nevadilo, že se budu muset uskromnit. S manželem jsme bydleli ve velkém domě v nejlepší městské čtvrti. Děti jsme neměli a já jsem tomu dnes ráda. Mám za sebou mnoho let domácího násilí, tak jsem paradoxně ráda, že za mě osud zařídil, že jsem vždy

To, že mám o dost let mladší sestru, mi nikdy nevadilo. Ale spolu jsme si moc nerozuměly. Když se Agáta narodila, měla jsem jiné zájmy. Vztahy se mezi námi alespoň trochu utvořily, až když jí bylo dvacet. To jsme si najednou začaly povídat alespoň o mužích. Nikdy jsem nepochopila, proč rodiče s druhým dítětem otáleli tak dlouho. Vždyť jim muselo být jasné, že se mezi námi nevytvoří pouto. By

Sousedé na mě divně koukali a občas se mě někdo zeptal na neuvěřitelnou věc. Třeba, jak se mi líbilo v Austrálii nebo kolik jsem vlastně zdědila? Bylo to, jako bych se ocitla v nějakém zlém snu. Neuplynul snad jediný den, kdy bych se o sobě nedozvěděla něco nového. „Už jste zase byla nakupovat v tom drahém obchodu s klenoty? A ty náušnice jsou z platiny? Neříkejte, že jen ze stříbra,“ zněly nek

Jsou sourozenci a v dětství se měli rádi. Teď, když by z nich mohli být nejlepší kamarádi, se nemohou ani vidět. Jdou si po krku a je to čím dál horší. Narodili se nám v rozmezí čtyř let a byla to taková nerozlučná trojice. Říkali jsme jim tři mušketýři a manžel vždycky vtipkoval, že ti „Tři“ byli vlastně čtyři, tak bychom si prý měli pořídit ještě jedno. Já samozřejmě nechtěla ani slyšet. T

Se sestrou jsme dvojčata a ani jedna z nás se nevdala a neměla děti. Odjakživa žijeme jen jedna pro druhou. Dříve nebyla dvojčata tak častá jako nyní. Alespoň mi to tak připadá. V dětství jsem vůbec žádná neznala, natož taková, která by si byla podobná jako vejce vejci! Se sestrou jsme byly trochu jako nějací exoti na ukazování. Vždycky, když do naší třídy přišla nějaká inspekce nebo návštěva,

Musím říct, že jsem se ještě nikdy tak nebála. Když můj čtyřletý syn Adam začal v noci šíleně plakat, hned jsem za ním běžela. Bydlíme v domě, ve kterém jsem vyrůstala, takže ho dobře znám. Nikdy se mi v něm nedělo nic zvláštního ani strašidelného. O to víc mě děsí, co se nám přihodilo před několika měsíci. Můj manžel byl zrovna na služební cestě a my s Adámkem zůstali sami. Přes den byl syn ve