Když jsem získala práci jako chůva, myslela jsem si, jaké mám štěstí. Pak jsem se ale dozvěděla něco, z čeho mě ještě dnes mrazí. Byla jsem v prvním ročníku na vysoké škole a hledala jsem si nějakou brigádu. Moc příležitostí nebylo. Mohla jsem vypomáhat ve večerce nebo místní knihovně, ale bylo za to jen pár mizerných korun. Nakonec se na mě usmálo štěstí a já našla skvělou brigádu jako chůva.

Když se jednou blížila bouře, na obloze jsem spatřila tvář, kterou jsem neviděla už roky. V jednom mraku jsem poznala maminku. Pořád jsem skuhrala, že je léto plné bouřek a deště a že není pořádné léto. Ale teď už to vidím jinak. Díky jedné bouři jsem mohla opět spatřit maminku. Jsem přesvědčená o tom, že mi poslala pozdrav z nebe. Jako první odešel tatínek V mládí jsem se nikdy nezamýšle

Slýcháte ty příběhy. Nikdy vás ale nenapadne, že se tragédie jednou může týkat vás. Nechápu, jak může něco budovaného půl století zmizet během pár desítek minut. Jak jsem to popsala v úvodu, takovou situaci jsem viděla ve zprávách mnohokrát. Říkáte si, jaká je to tragédie, když někomu živel vezme vše. Něco i přispějete. Stejně to ale tak neprožíváte, když se to netýká vás. A myslíte si, že vám

Na tu malou vinárnu v zapadlé uličce mi zbyly jen vzpomínky. Vím, u kterého stolku jsme sedávali i jak se říkalo vrchnímu. Byl mrzutý, zachmuřený začátek prosince, byla jsem ulítaná jako pes a nedokázala pochopit, proč jsem zčistajasna vystoupila o několik stanic dřív, než jsem zamýšlela. Mířila jsem do dárkového obchodu, kde jsem si umínila koupit dceři něco k Vánocům. Na to, abych se procháze

Nadšeně jsem se probírala těmi pohlednicemi z celého světa. Tam všude můj dědeček byl! A najednou se zjevila ta dívka v modrém světle... Milovala jsem ten pocit, přivřít oči a nechat se unášet v myšlenkách po dalekých exotických zemích. Někdy jsem cestovala i v noci před spaním. Proto jsem byla nadšením bez sebe, když otec přinesl z půdy starý cestovní kufr po dědovi, který procestoval snad cel

Byly jsme si s mámou blízké, vždy pro mě měla vlídné slovo a dobrou radu. Tentokrát to nebylo jiné, stála si za tím, abych svou lásku nevzdala. Už dlouho jsem se necítila takhle pod psa. Když jsem se vlekla městem, už se stmívalo. V rádiu říkali, že dneska bude řídce sněžit, nemýlili se. Sledovala jsem bílé hvězdičky, jak mi rozmarně krouží nad hlavou a smutně tají na zimníku. Studený vítr m

Z dovolené jsem si přivezla velmi zvláštní šperk. Vnutila mi ho na tržišti podivná žena. Nedokázala jsem odmítnout. Od té doby se děly zázraky. K naší rodinné dovolené v Bulharsku, která se uskutečnila před mnoha lety, se váže zvláštní příhoda. Tehdy jsem byla ještě na střední škole a blížila se maturita a spolu s ní i přijímací zkouška na vysokou. Vybrala jsem si obor, který byl v té době h

Zdálo se mi, že pluji na lodi, která se dostala do bouře. Druhý den jsem odmítla odjet na služební cestu, a to mi možná zachránilo život. Věštecké sny se mi nikdy nezdály. Vlastně jsem nemívala sny vůbec nebo jsem si je nepamatovala. Tentokráte jsem ale vyskočila z postele celá zpocená a s bušícím srdcem. Ten sen ve mně zanechal velmi nepříjemný pocit strachu, stísněnosti a blízkého nebezpečí.

Neplula v hejnu ostatních. Byla jiná, hrdá, tajemná a osamělá. Ten den se objevila s první ranní mlhou a zamířila přímo mým směrem. Nesla mi vzkaz. Těch labutí bylo deset, vznášely se nad hladinou jezera. Na některých místech byla voda už pokryta tenkou vrstvou ledu. A pak tam byla ona! Černá labuť! Pamatoval jsem si ještě ze svých studií, že se stal tento černý pták symbolem neočekávané udá

Kubíčkův vztah ke mně mi imponuje, i když mají jeho rodiče obavy, že to už přehání. Místo přítelkyně se zabydlel u mne – své milující babičky. Můj milovaný nejstarší vnouček byl vždycky moc hodný, tichý, slušný a mluvil jen spisovně. S manželem jsme si říkali, že ho dcera se zetěm dobře vychovali. Když dostudoval a začal pracovat, byli jsme rádi, že z domova nikterak nepospíchal. A nás, prarodi