O tom, že zvířata skutečně mají jakýsi šestý smysl, jsme se s manželem přesvědčili před několika lety na vlastní oči.
Ukázalo se, že podivné chování našeho psa mělo souvislost s úmrtími v naší rodině! Věřím tomu, že nás navštívili duchové právě zemřelých příbuzných. Zažili jsme tehdy dva děsivé večery, které už bych si nechtěla nikdy v životě zopakovat.
Citlivá stvoření
O tom, že zvířata jsou velmi citlivá a dokážou vnímat to, co my lidé nevidíme, jsem se přesvědčila dvakrát. Došlo k tomu před necelými osmi roky a našemu psovi Rolfovi byly tenkrát čtyři roky. Dodnes, když si na to jenom vzpomenu, mi z toho běhá mráz po zádech.
Vrčel a ježila se mu srst
Nejprve se to stalo jednoho letního večera, kdy jsme s manželem Petrem seděli v obývacím pokoji. Sledovali jsme nějaký film v televizi a náš pes Rolf, který byl vždy mírumilovný ke všem a ke všemu, začal být náhle neklidný. Vstal z pelechu a začal náhle vrčet.
Ježila se mu srst, jako kdyby cítil nějakou hrozbu. Zaujalo nás to, protože se takhle nikdy předtím nechoval.
Zuřivě čmuchal po pokoji
Mysleli jsme si, že třeba někde venku za oknem přeběhla kočka nebo že po ulici prošli lidé s jiným psem. Snažili jsme se Rolfa uklidnit, ale nebylo to možné. Po chvíli začal dokonce i výt takovým děsivým a táhlým tónem. Chtěla jsem ho pohladit, ale ucukl.
Místo toho začal po obývacím pokoji zuřivě čmuchat, jako by něco cítil. A hned poté znovu zavyl.
Chování psa nás vyděsilo
Nevěděli jsme si s Petrem s Rolfem rady. Vypozorovali jsme, že reaguje na něco neviditelného. Chvílemi se to k němu přibližovalo a on po tom chňapal. Jakmile to odehnal, tak už jen vrčel nebo vyl. Celé to trvalo asi čtvrt hodiny.
Byli jsme z toho oba s manželem vyděšení, protože pro chování našeho psa neexistovalo žádné rozumné vysvětlení. Nakonec se Rolf uklidnil, ale my jsme o tom zážitku ještě dlouho s manželem diskutovali.
Ovšem na nic, co by dávalo alespoň trochu smysl, jsme nepřišli. Ptali jsme se pak i různých známých, jestli také oni se svými psy zažili něco podobného. Nikomu se ale nic takového nestalo.
Pouhá shoda náhod?
Týden po onom divném Rolfově chování jsme se dozvěděli o smrti mojí vzdálené sestřenice Magdy. Neměla jsem s ní celý život moc dobré vztahy, považovala jsem ji za zlou a zatrpklou ženu.
Bydlela v jiném městě, takže jsem ji vídala jen výjimečně při nějakých velkých rodinných sešlostech. Zaujala mě ovšem jedna věc – sestřenice zemřela právě v ten den, kdy se náš pes tak záhadně choval.
Nadhodila jsem před manželem myšlenku, že ty dvě události mohly mít spojitost. Co když opravdu bezprostředně po smrti navštěvují duše zemřelých živé, které znaly? Třeba jen proto, aby je vystrašily?
Můj muž je v tomhle směru spíše prakticky uvažující člověk, takže se k mojí teorii stavěl rezervovaně.
Čtvrt roku se nic nedělo
Protože Rolfovo chování z onoho večera se poté už neopakovalo, postupně jsme na ten děsivý večer oba dva zapomněli. Netušila jsem, že se všechno odehraje ještě jednou. Uplynulo zhruba čtvrt roku. Venku byla tma a nevlídné podzimní počasí.
Chystali jsme se s manželem, že si otevřeme lahev dobrého vína a uděláme si hezký vzpomínkový večer. Rolf seděl v předsíni, unavený z předchozí procházky. Náhle přišel do pokoje a začal se chovat úplně stejně jako tenkrát, když zemřela sestřenice.
Choval se jako tenkrát
Nyní už nás to tolik nešokovalo, předpokládali jsme, že to Rolfa za chvíli přejde. Více jsem se soustředila na to, co pes dělal. Skutečně to vypadalo, jako když bojuje s nějakým neviditelným nepřítelem – dokonce se zdálo, jako by nás před ním chtěl chránit.
Konečně nastal klid
V jeho chování se střídaly strach a odhodlání. Opět vrčel, vyl a měl zježenou srst. Neexistovala síla, která by ho dokázala uklidnit, přišlo to až po deseti minutách samo.
Na rozdíl od zážitku před čtvrt rokem jsem si tentokrát část Rolfova tajemného vyvádění natočila na mobil. Poté, co byl pes zase v normálním stavu, se manžel trochu nevhodně žertem zeptal, kdo asi zemřel.
Sestra mi volala smutnou zprávu
Kdyby býval tušil, jaká je pravda, asi by si tu otázku odpustil. Druhý den mi totiž volala sestra z Prahy a s pláčem mi sdělila, že předešlého večera dostal její manžel infarkt, který nepřežil.
O tom, co jsme prožili s Rolfem, jsem se jí raději nezmiňovala, ale dodnes jsem přesvědčená o tom, že v onom druhém případě se jednalo o návštěvu duše mého švagra. Dokonce i můj racionálně uvažující manžel nakonec připustil, že na tom možná něco bude.
A pokud jde o mě, já si jenom přeji a doufám, že to celé neprožijeme ještě znovu, ať už s Rolfem, kterému je dnes už dvanáct let, nebo s nějakým jeho následovníkem.
Kristýna A. (61), Uherské Hradiště