Než jsme k sobě s mým současným partnerem našli cestu, trvalo to řadu let. Ale vyplatilo se nám počkat si. Když jsem Aleše poprvé spatřila po příchodu do kanceláře, netušila jsem, že jednou, za pár let, budeme žít v jednom bytě, na jedné adrese a s vidinou společné budoucnosti. Přátelsky se na mě usmíval a hned se mi líbil. Dlouho se pak nic nedělo, každému z nás ubíhal život vlastním směrem. P

Zase jsme se nepohodli. Na zahradě prostě nemůžeme být s manželem spolu. Doma nám to funguje, ale na čerstvém vzduchu to trochu drhne. Kyslík nám nejspíš leze do hlavy, mozek se okysličuje a manžela hned napadají věci, které mě za chvíli začnou vytáčet. Jako ten jeho nápad, že starý ořešák půjde k zemi. Má k tomu tisíc důvodů, proč ten krásný strom chce pokácet. Ani jeden není rozumný, bráním j

S Rudolfem jsme chodili osm let. O svatbě nepadlo ani slovo. Došla jsem k názoru, že si mě nikdy nevezme. Někdo jiný by ale mohl... Připochodovaly za mnou jako komando pomsty. Babička, máma, sestra. Tvářily se přísně. „Chceme ti promluvit do duše,“ řekla sestra. A jéje! Bylo mi jasné, že se ta věc týká Rudolfa. „Je to kvůli Rudolfovi?“ broukla jsem. „A kvůli komu jinýmu asi?“ zaúpěla má sest

Letos zjara jsme se s maminkou vypravily na tatínkův hrob, abychom ho uklidily a také si zavzpomínaly. Setkání s tetou Helenou nebylo hezké, ale tatínek by se možná pobavil. Tatínek zemřel loni před Svátkem zesnulých. Letos zjara jsme se s maminkou vypravily na hrob, abychom odklidily dušičkovou výzdobu a s tatínkem si symbolicky popovídaly. Nesmírně nám chybí. Život nás nehýčká ani jednu, a

Které dítě by si nepřálo najít poklad?! I my jsme se o to kdysi snažili. Dávné poklady ale bývají přísně střeženy. Zřícenina poblíž rodné vesnice − to bylo přesně to, na co jsme jako děti zálibně zíraly a snily o tom, že tam musí zaručeně být hned několik pokladů, které musíme objevit. A jen u snění nezůstalo, několikrát jsme se s kamarády snažili do prastarého podzemí hradu dostat. Všechny pří

Musela jsem si zkusit ten zajímavý magický rituál, a to bez ohledu na varování mé známé. To, co se poté dělo, mě upřímně děsí dodnes. Stalo se to před dvanácti lety. Tehdy jsem se na jednom večírku ocitla ve společnosti podivných lidí, byly to samé nadšené fanynky všeho magického. Já byla těmi věcmi nepolíbená. Jedna z nich začala hovořit o zrcadlové magii, o které jsem nevěděla vůbec nic. A

S nešťastným duchem jsem žila řadu let. Dozvěděla jsem se to ale až v dospělosti, když jsem vyrazila za věštkyní. Od té doby mám vzácný dar. Ta chvíle, kdy ve mně vědma odhalila ducha, byla šílená. Najednou jsem to nebyla já, kdo s ní seděl a mluvil. Ústa jsem měla sevřená a cítila jsem, že mě ovládá někdo jiný. Procedura, kdy se kinezioložka snažila ducha odvézt na druhou stranu, trvala nekone

Už od pohledu mi bylo jasné, že v tom starém hotýlku s malým muzeem v přízemí není něco v pořádku. Vynořil se před námi za zatáčkou a já tušila hned, že se to v tom hotelu duchy jen hemží. Klenby a oblouky, nábytek jako ze středověku a na stěnách meče a štíty s erby. Uprostřed restaurace stál velký majestátní krb, u něhož seděl velký chlupatý pes. Hosté se bavili, smáli a veselili. Pes začal

Když jsem si Martina brala, už jsem tušila, že ten člověk je tak trochu pecivál. Tedy ne, že by byl líný, to vůbec. Jen nerad kamkoli jezdil. Pracoval vždy jako ďas, a to nejen v práci, odkuď nosil prémie, pochvaly a diplomy, ale i kolem domku, který měl po rodičích, řádil jako černá ruka, tedy myslím v tom dobrém slova smyslu. Sekání trávy, to je základ, ale pak neustále něco opravoval a vylep

Měly to být dva krásné domy, v nichž měly žít naše spokojené rodiny. Ale možná se příbuzní nikdy nemají pouštět do společných projektů. Když jsem budoucího švagra poznala, líbil se mi. Byl to celkem švihák, byl výřečný a vtipný. A navíc měl Karel vysokou stavební školu, už skoro hotovou. Říkala jsem si, že ségra udělala terno a trochu jsem jí záviděla. Trochu dost... Ale já jsem už měla Frantu,