Celý život věřím v nadpřirozené věci. Když mi zemřel manžel, věděla jsem, že tím to nekončí. Nakonec jsem to pocítila na vlastní kůži.
N a rozdíl od mého manžela Vladimíra jsem byla velmi senzitivní a věřila jsem na nadpřirozené síly. I na to, že každý z nás má svého anděla strážného a že život smrtí nekončí. Věděla jsem, že když někdo zemře, potkám ho znovu, byť třeba v jiné podobě. Jedna z mých vnuček, Erika, je v tomto ohledu stejná jako já.
Už když k nám jezdila jako malá, tušila jsem, že má v sobě něco výjimečného. Ona zase věděla, že jsem jediná, komu se může se svými zážitky svěřit. Vyprávěla mi, jak s ní v pokoji žije nějaký muž, nebo že vidí duše mrtvých, když jdou s matkou kolem hřbitova.
Ta ji za to hubovala, ale já věděla, že nelže. Jak? Měla jsem to stejně.
Skutečná láska
Můj muž byl mým opakem. Nadpřirozené jevy považoval za hlouposti a nevěřil jim. On měl jako koníčka hospodu, karty a hokejové zápasy. Každý večer šel na pár piv a vracel se s patřičným kraválem kolem půlnoci.
Nejprve se nemohl trefit klíčem do zámku. Pak měl pro změnu problém za sebou zamknout, jak byl opilý. Vždycky mě tím vzbudil. Šla jsem a dveře za ním zamkla. Jestli jsme se kvůli tomu hádali? Vůbec. Byl to takový náš zvyk. Vladimíra jsem milovala.
Noční šramot
Po jeho smrti v důsledku srdeční příhody jsem zůstala v našem domečku sama. Mojí útěchou byla jen skutečnost, že věřím na posmrtný život. Pět dní po pohřbu za mnou přijela Erika. Věděla, že nechci být sama. Ona jediná se nesnažila o zbytečný soucit. Ležely jsme spolu v posteli a vzpomínaly na dědu.
Odbila půlnoc a my zaslechly povědomé chrastění klíčů v zámku. „To zní, jako by se děda vracel z hospody,“ řekla jsem do ticha. Vnučka tam chtěla jít, ale zastavila jsem ji.
„Ne, ještě chvíli počkej, nesmíš ho vyrušit.“ Po chvíli bylo podle zvuku jasné, že se mu podařilo odemknout.
Noční návrat
Zvedla jsem se a šla se tam podívat. Vchodové dveře byly dokořán. Ačkoliv jsem předesílala, že věřím na vyšší moc, tohle jsem nečekala. Šla jsem blíž ke dveřím a zarazila mě zvláštní věc. Zámek byl vysunutý, tedy zamčený.
Vzala jsem klíče, zámek odemkla, dveře znovu zavřela a zamkla. Lehla jsem si do postele a řekla jsem vnučce: „Děda je určitě tady. Můžeme v klidu spát.“
Klid jeho duši
Kolem třetí hodiny ráno mě probudily něčí doteky. Myslela jsem si, že je to vnučka. Ta ale spala. Byl to manžel. Hladil mě jako kdysi. Neviděla jsem ho, jen jsem cítila jeho ruce na tváři. Erika se také vzbudila a vyjekla: „Babi, sklání se nad tebou stín.“
Rukou se ho snažila odehnat jako roj včel. Dostala jsem strach. Vnučka u mě zůstala ještě týden. Každou noc se opakovalo totéž. Erika mě prosila, abychom zašly na hřbitov. Chtěla za dědečkovu duši zapálit svíčku a prosila, aby nalezl konečně klid. Od té doby se už v domě manželův duch neukázal.
Anna R. (70), Znojmo