Poslední roky jsem se cítila moc špatně. Manžel se mi posmíval, že jsem hypochondr. Nedalo se to vydržet, ale doktoři mě brali za zdravou.
Měla jsem dlouhé roky zdravotní problémy. Začalo to kolem čtyřicítky. Napřed jsem si myslela, že to patří k přechodu, ale časem se ukázalo, že to s tím nemá nic společného.
Nevěděli, co mi je
Byla jsem čím dál víc unavená, bolelo mě celé tělo, hůř jsem slyšela i viděla – oči se mi zhoršily o dvě dioptrie. Většinou jsem neměla ani chuť k jídlu, protože mě stále bolel žaludek. No, nebudu vše vyjmenovávat, ale úplně mi mé zdravotní problémy ničily život.
Nejhorší bylo, že doktoři nebyli schopni na nic přijít. Stále mi opakovali, že veškerá vyšetření jsou v pořádku. „Milá paní, já mít takové výsledky, co bych za to dal,“ řekl mi dokonce jeden internista s povýšeným úsměvem.
Jenom do mě šil
Manžel se mě ani podpořit nesnažil, ale naopak, a tak mě při životě v podstatě držela jen dcera. „Marie, přestaň simulovat. Začni normálně žít a bude ti fajn,“ měl jasno manžel Václav. Podle něj jen kňourám, protože potřebuji soucit druhých. To ale není pravda. Nikdy jsem nebývala nemocná.
To až posledních deset let to se mnou začalo jít z kopce. Zpočátku jsem si myslela, že jsem jen něco přechodila, a tak jsem nakoupila vitaminy, začala pít víc vody a snažila se sportovat. Pak mi začala vypovídat službu záda. Časem to bolelo tolik, že jsem si musela brát několik prášků za den.
V noci jsem se budila bolestí. „S tebou se nedá ani spát,“ vyjel na mě jednou Václav a od té doby spal jinde. Je fakt, že když jsem byla v posteli sama, spalo se mi přece jen o něco lépe. Chodila jsem na rehabilitace a cvičila i doma. Jsem snaživka a pohyb mi nikdy nečinil sebemenší problém.
Pořád mnou jen opovrhoval
Vaškovi jsem byla ale jen pro smích. A začal na mě být hnusný! Hádali jsme se v podstatě neustále. „Jen hekáš, chodíš jako stará bába a nejsi vůbec akční. Kdo se na tebe má koukat,“ vmetl mi několikrát.
Vůbec mu nevadilo, jak moc mě tím zraňuje. Opakovala jsem mu, aby přestal mluvit, že se mi rozskočí hlava, ale to bylo něco pro něj. „Běž si najít místo do domu s pečovatelskou službou, to je pro tebe jako dělané. Já chci ženskou, a ne ukňouranou stařenu!“
Myslela jsem na nejhorší
Začalo to být horší a horší. Snažila jsem se doma dělat všechno tak, abych se s ním nemusela potkávat. Nebylo mi dobře a on mě do toho stresoval. V tu dobu se mi po celém těle začala dělat příšerná vyrážka, padaly mi vlasy a neskutečně mě pořád bolel žaludek. Opět ale všechna vyšetření byla v pořádku.
Nerozuměla jsem tomu. Cítila jsem se strašně bezradně. Prokazatelně mi něco bylo. Najednou jsem začala konečně hubnout. Ležela jsem na posteli a myslela si, že umírám. Umírám, a nikdo neví proč. Dcera Bára o mě měla strach a jen kvůli ní jsem se zařekla, že zkusím pomoc jinde. Našla jsem si odborníka přes alternativní medicínu.
Manžel, nebo nemoc
To jsem ještě nevěděla, že ten den mi změní pohled na celou situaci. Přišla jsem k příjemné starší paní a popisovala jí, co mi je. Ona poslouchala a zničehonic se zeptala na moji rodinu. O tom jsem mluvit nechtěla, ale ona na tom trvala. Popsala jsem jí rodiče, dceru a Vaška. „Škodí vám váš manžel,“ řekla a já se po dlouhé době začala smát.
„No to máte pravdu, to už začalo asi po svatbě,“ kývla jsem. Ale ona mluvila dál. Psychický stres, který jsem z něj ustavičně měla, mi způsoboval nejen bolesti hlavy, ale všechno ostatní. „Podívejte na tu vaši vyrážku. Vy jste na něj tak alergická, že vám to tělo ukazuje.
Nemůžete ho strávit, proto vás bolí žaludek. V uších vám píská, protože ho nechcete už poslouchat. A záda v hrudní oblasti? To je nedostatek citové opory,“ pokračovala. Dostala jsem kapky, které mi měly pomoci se stresem, ale hlavní problém jsem musela odstranit sama.
Už mám řešení
Trvalo mi to ještě pár měsíců. Ale čím víc jsem začala pozorovat, kdy mi je zle a kdy je Vašek doma, tím víc jsem věřila, že ta paní měla pravdu. Když odjel totiž na týden pryč, bylo mi jako zázrakem dobře.
A mně to konečně došlo. Bylo mi jasné, co mám udělat. Neváhala jsem už ani minutu. Teď už jsem rok rozvedená a cítím se báječně. A vím, že jsem se rozhodla moc dobře. Jen škoda, že jsem to nevěděla dřív!
Marie T. (51), Brno
