Byla jsem přesvědčená, že to nejtěžší, co nás s Lukášem jednou čeká, bude výběr jmen pro naše budoucí děti. Co jiného by nás mohlo potkat? To jsem ještě neznala jeho matku…
S Lukášem jsem se seznámila v prváku na vysoké škole. Byl o rok starší než já a hned první den mne, coby zmatenou prvačku, na chodbě správně nasměroval do požadované učebny. Byl ochotný a vtipný a hlavně to byl hezký kluk.
Můj strach z prvního dne na vysoké okamžitě zmizel, od té chvíle už jsem v hlavě měla jen jeho. Pokukovala jsem po něm celý první ročník, než si konečně všiml i on mě.
Nesamostatná
Chodili jsme spolu asi dva měsíce a už jsme si říkali, že nastal ten správný okamžik, abychom jeden druhého představili doma. Nemohla jsem se dočkat, až potkám jeho rodinu. Věděla jsem, že žije pouze s mámou.
Netušila jsem ale, že doma zastává i funkci hlavy rodiny, bez které se maminka neobejde.
Jeho máma byla příkladem ženy, pro kterou všechno na světě znamená obrovský problém, byla nesamostatná a svým způsobem dost pohodlná. Nedokázala si zatopit v kamnech, dojít na úřad, nebo dokonce koupit maso v obchodě.
Celý život byla zvyklá, že za ni tyto práce někdo dělal – nejdříve otec, potom manžel a následně syn.
Několikrát se stalo, že Lukáš nedorazil na naši schůzku, protože maminka si zrovna vymyslela něco, co sama nedokáže, a on jako hodný syn samozřejmě pomohl.
Chápala jsem ho, ale děsila mě představa, že to tak bude fungovat i v případě, že jednou budeme mít vlastní rodinu.
Poslušný syn
Když jsme dostudovali, vzali jsme se a odstěhovali do vlastního. Lukášovo stěhování maminka špatně nesla, ale doufala jsem, že mu konečně dá prostor a třeba se už i ona osamostatní. Mýlila jsem se.
Telefon u nás vyzváněl snad každý den a můj muž se pak na mě vždy omluvně podíval a řekl, „Musím hned za mámou, praskla jí žárovka v koupelně a ona se teď nemůže vykoupat,“ nebo podobná nesmyslná věc.
Už jsem na to byla tak alergická, že mi časem přestal o takových věcech říkat a prostě se sebral a jel za ní. To ale bylo snad ještě horší. Neustále si vybíral mezi mnou a dětmi a jeho matkou. Oba jsme věděli, že takhle to už dál nepůjde, a nakonec nás zachránila náhoda.
Už vím, jak to nebudu dělat
V lázních, kde si tchyně léčila paradoxně namožené klouby, se seznámila s novým mužem, kterého jsem vnímala jako anděla, jehož nám seslalo samo nebe. Sestěhovali se a od té doby u nás telefon přestal vyzvánět a můj manžel už konečně patřil jenom mně, nám.
Měli jsme konečně svatý klid a vychutnáváme si ho dodnes. Díky mé tchyni ale vím, jaká jednou určitě nechci být, a že svoje děti a jejich nové rodiny musím nechat žít jejich život.
Kamila (51), Praha