Od dětství jsem si přála být paní učitelkou. Ta v první třídě mě úplně učarovala. Pak už to bylo jen a jen horší. Toužila jsem to napravit.

Děti jsou ve škole neposlušné a drzé a chybí patřičné tresty, které by v nich vzbudily respekt k učiteli. To ještě dnes tvrdí spousta lidí. Já mám ale za svou životní pedagogickou praxi zkušenosti spíše opačné.

Nikdy jsem za ta léta nenarazila na šikanu dětí vůči některému z pedagogů, ale mnohokrát jsem řešila zejména jako ředitelka základní školy problém žáka, který se některému mému kolegovi znelíbil. Bylo to vždycky krajně nepříjemné.

Milovala jsem Jana Amose Komenského a toužila jít v jeho šlépějích v duchu školy hrou.

Věřila jsem, že se mi podaří děti zvládnout tak, že se budou snažit samy bez zastrašování, protože je budou hodiny prostě bavit. S takovou představou jsem nastoupila do svého prvního místa. Tím byla výuka češtiny a dějepisu na základní škole.

V hodinách českého jazyka jsem svým žákům vyprávěla knihy různých významných autorů jako pohádky a v dějepise jsme hrály divadlo. Rozdala jsem dětem role konkrétních postav a věřila, že na historické události do smrti nezapomenou. Moje hodiny se staly oblíbenými a děti se na ně těšily.

Jako Amos

Za velký úspěch jsem považovala, že si děti o látce, kterou jsme probíraly, vyprávěly ve svém volném čase před školou a na louce u rybníka se pokusily zinscenovat ústup křižáků před husity. Komenský zabral! Moje radost byla ovšem bohužel předčasná.

Člověku není přáno přicházet s takovými novinkami, které by se dotkly pedagogického sboru. Moje výuka jim vadila. Nikdy jsem nepochopila proč. Tak se se mnou rozloučili a já se poučila, že je třeba ve výuce dodržovat daná pravidla.

Upadla jsem v nelibost

Pověst o mém učitelském úsilí se roznesla po celém okrese a já nemohla najít práci. Několik měsíců jsem se trápila na městském úřadě jako úřednice, až se mi naskytla možnost učit na první stupeň do sousední vesnice. Tam jsem svým hravým přístupem k učivu nikoho nepobuřovala.

Po dvou letech jsem se provdala a následovala manžela do jeho rodného města na jihu Čech. Tam jsem konečně získala místo učitelky dějepisu a českého jazyka. Své odvážné praktiky jsem ale už nikdy neprovozovala.

I tak jsem se ale snažila, aby byly moje hodiny zábavné a poutavé. Prosadila jsem si však na poslední škole divadelní kroužek a tam mám každý rok plno, i když jsem už důchodkyně.

Ivana (67), Vimperk