Sousedka Míla byla posedlá aranžováním a výrobou dekorací. Otevřela si obchůdek, který slušně vynášel. To jsem nemohla nechat jen tak!
Hodně lidí nemá to štěstí, že by se věnovali práci, která je baví, nebo o jaké vždycky snili. Ani mně se to nepoštěstilo, vyučila jsem se prodavačkou. Sedět za kasou v supermarketu mě ale nikdy netěšilo. Se sousedkou Mílou jsem se znala od dětství.
Na základce chodila o čtyři roky níž, nikdy jsme velké kamarádky nebyly, ale taky jsme si nikdy neškodily. Slušně jsme se pozdravily a každá šla svou cestou. Dělala mnoho let v místní drůbežárně, až slepice jednou vyhubila ptačí chřipka.
V tu chvíli se Míla rozhodla, že v drůbežárně končí. Začala chodit do nedalekého města na kurzy aranžování. Něco tam okoukala a pak si pověsila na branku ceduli: Věnce, kytice, dekorace!
Musela jsem se pousmát, tak naivní se mi v tu chvíli zdála. Už to vidím, jak se zrovna k ní pohrnou zákazníci, říkala jsem si. Jenže oni se kupodivu opravdu začali hrnout.
Budu lepší!
Míla každého radostně vítala, postavila na kávu, pro děti měla sladkosti, a už to jelo! Zákazníci se k ní rádi vraceli. Nebyla to sice žádná velká krása, co vyráběla, ale stálo to výrazně méně, než by lidé dali v jiném obchodě. Vyplatilo se jí to!
Najednou vydělávala, vrátka se u ní nezavřela, dokonce i na svatbu si od Míly začali lidé objednávat výzdobu.
Když jsem z okna pozorovala, jak to nosí do auta, kolik toho je a co na tom musela Míla vydělat, myslela jsem, že spolknu lžičku od kafe, které jsem držela v ruce. Probudila se ve mně soutěživost. To by bylo, abych taky něco takového nedokázala!
Ve skleníku jsem si začala pěstovat dýně a těšila se, jak je pěkně na Dušičky vydlabu! Přihlásila jsem se také na kurz aranžování, ale zároveň jsem si koupila věštecké karty a ušila si čarodějný oblek. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a byla jsem hrdá.
Na branku jsem si vyvěsila štít „Kouzelný krámek u Věry!… věštba k nákupu zdarma“. Kromě spousty maličkostí pro radost, které jsem sama vyrobila nebo vyhrabala v šuplících, zákazníci v mém obchůdku našli to samé, co u sousedky. Navíc si mohli vytáhnout jednu kartu, aby se dozvěděli, co je čeká.
Už mě ani nezdraví
Začala jsem s věštěním každé odpoledne, když jsem přišla z práce. Procházela jsem se před domem a lákala zákazníky. Netrvalo dlouho a moje dveře do domu se začaly otvírat častěji než dveře sousedky.
Míla musela skřípat zuby vzteky, nakonec tu svou cedulku na brance sundala. Měla jsem radost. To ale jen do té chvíle, než se ke mně doneslo, že si sousedka pronajala krámek u hřbitova ve vedlejším městě.
Sedí tam každý den, daří se jí, ale musí samozřejmě platit nájem. To já si sedím pěkně ve svém domě, zadarmo, a daří se mi taky dobře!
Věra (66), Ostravsko
