Měla jsem pocit, že kamkoli přijdu, něco pokazím. Pak jsem ale potkala Kryštofa, kterého moje nešikovnost okouzlila.

Vždycky jsem se cítila jako chodící katastrofa. Moje starší sestra Zuzana byla vždy dokonalá, s bezchybnou kariérou a účesem. Já jsem byla magnet na drobné nehody. Zuzana mi to navíc s oblibou předhazovala při každé rodinné sešlosti.

Dobré srdce

Své nedostatky jsem se snažila kompenzovat velkým srdcem. Pracovala jsem jako asistentka v účetní firmě a ve volném čase jsem organizovala sbírky pro útulky a pomáhala místním nadacím.

Přesto jsem žila s obrovskými komplexy a pocitem, že mě kvůli mé nešikovnosti nikdo nikdy nebude brát vážně, natož milovat. Pak ale přišlo jedno úterý, které začalo naprostým fiaskem.

Jedna hrůza za druhou

Nejdřív jsem v autobusu zjistila, že mám svetr naruby. V kanceláři jsem zakopla o kabel a rozsypala důležité dokumenty po celé chodbě. Korunu všemu jsem nasadila, když jsem se při obědě polila rajčatovým džusem.

Zničená a ponížená jsem po práci zapadla do malé kavárny na rohu. Když jsem však v rychlosti vytahovala peněženku, rozbil se zip a celý obsah mé kabelky se s hlasitým řinkotem rozkutálel po podlaze.

V panice jsem začala sbírat mince, když vtom si ke mně přisedl elegantní muž v dokonale střiženém obleku. S klidným úsměvem mi začal pomáhat. Představil se jako Kryštof a místo odsouzení mě pozval na čaj se slovy, že každý má občas horší den.

Kryštof byl úspěšný vyjednavač, který se pohyboval ve světě velkého byznysu, kde nebylo místo pro chyby. Naše světy nemohly být odlišnější, přesto ho moje bezprostřednost a laskavost okouzlily. Naše schůzky sice doprovázely mé obvyklé nehody.

Jednou jsem například zakopla o vlastní nohy a spadla mu přímo do náruče. Kryštof se jen tiše smál a opakoval, že miluje mé dobré srdce. Moje sestra Zuzana naši lásku nechápala a tvrdila, že ho moje věčné zachraňování z trapných situací brzy omrzí.

Její kousavá slova sice zasáhla mé nejhlubší obavy, ale já se rozhodla nenechat si své štěstí zničit. Vše vyvrcholilo o rok později na nedělním obědě u našich rodičů.

Zuzana si neodpustila rýpnutí, abych si dávala pozor při podávání polévky, a jízlivě před Kryštofem utrousila, že se mnou má hotové trápení. Kryštof mě však vzal za ruku, mísu s polévkou převzal a s ledovým klidem odpověděl:

„Zuzano, myslím, že Martina to zvládá skvěle. A pokud se něco rozlije, prostě to uklidíme.“ V nastalém tichu pak přede mnou poklekl, vytáhl sametovou krabičku a požádal mě o ruku. Se slzami v očích jsem okamžitě kývla.

Martina L. (61), Litomyšl