Byla jsem mladá maminka a podle toho vypadala i má výchova. Dcera pro mne byla spíš kamarád. Nikdy s ní nebyly problémy až do osudného dne.
Kristýna se dobře učila a bez problémů se dostala i na gymnázium. Ve škole si ji jen chválili. Pochopitelně, jako většina puberťaček, i ona měla občas své nálady.
V prváku začala Kristýna spolu se spolužačkami bláznit s dietami. Sice jsme nebyli nadšení, ale věřili jsme, že ji to přejde.
Snědla, nač přišla!
A také že jo. Najednou se začala cpát jako nezavřená. „Z extrému do extrému,“ myslela jsem si. „Prosím tě, necpi se tolik. Láduješ se sladkostmi, jako by měl přijít konec světa,“ snažila jsem se ji trochu přibrzdit v rozletu.
Jen mi odsekla, že to je její věc. Takhle jsem naši Kristýnu neznala. Manžel se dcery zastával a z našich dívčích válek měl spíš legraci. Dceřina revolta jídlem se mu zdála lepší, než kdyby odmítala jíst a hrozila u ní anorexie nebo bulimie.
S tím jsem samozřejmě souhlasila, ale ta náhlá změna mi nešla na rozum. Ještě před pár týdny si porce odměřovala na gramy a teď jí nic není dost. Začala jsem se právem obávat, jak se nám po prázdninách vrátí od babičky vykrmená.
„Třeba se tam zakouká do nějakého kluka a uvidíš, jak si fofrem zase začne hlídat figuru. Letní lásky k prázdninám patří, ne?“ uklidňoval mě muž. Tím mě ovšem jen víc vyvedl z míry.
Spíš mě vyděsil
Patnáct let není věk na randění! „Copak tys v jejím věku nebyla zamilovaná? Nevodila ses s klukem za ruku? Na to, že ti je už tolik, máš zkostnatělý názory,“ utřel mě manžel. Když se nám Kristýna po měsíci vrátila, došel optimismus i jemu.
„Podle obličeje i pneumatiky na břiše bylo jasné, že zase přibrala!“ Když jsem se snažila s ní promluvit a zjistit co se děje, jen se na mě utrhovala: „Dej mi pokoj!“ štěkla a já svoji dceru nepoznávala.
Její odcizení jsem nechápala a bylo mi to moc líto. „Kde se stala chyba? Co jsem udělala špatně?“ ptala jsem se sama sebe zas a znova. O co skutečně šlo, mě nenapadlo ani omylem!
Dcera se mi přiznala
Asi o tři týdny později mě v noci vzbudily zvláštní zvuky. Došla jsem ke koupelně a potichu otevřela dveře, abych dceru nevyděsila. Kristýna byla skloněná nad umyvadlem a obličej měla bílý jako křídu.
Když jsem jí chtěla pomoci, jen na mě zakřičela: „Nemůžeš mi pomoct, na to už je pozdě, jsem těhotná! Chápeš to?“ Zůstala jsem jako zkamenělá, tohle jsem rozhodně nečekala.
„Stalo se to, když jsem u Jany slavila narozeniny. Pila jsem víno a líbil se mi tam jeden kluk, ani nevím, jak se jmenuje,“ vzlykla.
„Chtěl to po mně, a já, abych nevypadala jako malá holka…“ najednou se jí zlomil hlas, rozplakala se a schoulila se mi v náruči. „Mami, odpusť! Já se tak stydím,“ vzlykala.
Nedalo se už nic dělat!
V té chvíli mi proběhlo hlavou, co vše se tímto okamžikem mění. Nemohla jsem ale nic dělat. Scény, nebo dokonce tresty by stejně už neměly žádný význam. „Musíme teď dceru podpořit!“ shodli jsme se s budoucím dědečkem.
Samozřejmě že já to obrečela. Hned druhý den jsem s dcerou zašla na gynekologii. Po vyšetření už nebylo co řešit, na interrupci bylo pozdě. „Vím, že to pro vás jako matku není lehké, ale věřte, že pro vaši dceru je to ještě těžší.
Pro ni je teď nejdůležitější klid, pochopení a láska. Zvládnete to, uvidíte!“ utěšoval mě lékař.
Stal se zázrak
Zvládli jsme to. Všichni tři. Když po prázdninách Kristýna zase nastoupila do školy, už na ní těhotenství začalo být vidět. Naštěstí třídní učitelka i ředitelka gymnázia nás neodsoudily.
A protože se Kristýna v prvním ročníku výborně učila, sestavily pro ni individuální učební plán. Letos naše dcera úspěšně odmaturovala. Mezi prvními gratulanty byl krom mě a manžela i její skoro tříletý syn Matěj.
Rodina má držet pohromadě
Nechci, aby to vypadalo, že si myslíme, že je normální, když tak mladičká dívka otěhotnění. To určitě není! Nemělo by se to stávat, vždyť to všem komplikuje život.
Ale život nám občas připraví obzvlášť těžké zkoušky, a záleží jen na nás, jak obstojíme. A když se ti nejbližší – rodina, mají rádi a drží při sobě, dá se všechno zvládnout. Naše zoufalství vystřídala ohromná radost ze zdravého vnoučka.
Kdo je biologický otec Matěje, dodnes nevíme, a popravdě nás to ani nezajímá. Jsme i tak docela šťastná rodina.
Milada S. (54), Klatovy