Svou hloupou nevěrou jsem zničila naše manželství. Manžel mi chtěl odpustit, ale nakonec se odstěhoval. Dospělé děti neznají důvod našeho rozchodu a z rozpadu rodiny viní svého tátu.
Když jsem Iva potkala, byla jsem už hodně dlouho zasnoubená. Více než pět let a nevypadalo to, že by se mělo něco změnit. Rozhodně tedy v našem případě neplatilo, že po žádosti o ruku má být svatba do roka a do dne.
V podstatě jsme si každý žil svůj život, jen vedle sebe. Přitom mi už bylo pětatřicet, a pokud jsem chtěla děti, už tak moc času mi nezbývalo. Nějak jsem to ale se svým ex ani neřešila.
Náhoda mi ho přivedla
Jednou po práci jsem jako vždy čekala na autobus domů. Pohroužena do svých myšlenek jsem si ani nevšimla, že kousek přede mnou je na silnici ohromná louže. Probrala jsem se až ve chvíli, kdy jsem dostala pořádnou sprchu.
Řidič kupodivu hned zastavil a hnal se ke mně: „Jé, promiňte, strašně se omlouvám! Vůbec jsem si neuvědomil, co se může stát! Mohu vás odvézt domů, ať nemusíte do autobusu celá mokrá?“ hned se nabídl. Zpočátku jsem byla dost naštvaná, ale nakonec mě pobavil.
Byla s ním legrace a moc hezky jsme si popovídali. Když mě vyložil před domem, dal mi telefonní číslo: „Zavolejte, když budete mít chuť zajít na kávu nebo na víno. Alespoň ten dnešek budu moci ještě odčinit,“ nabídl mile.
Z přátelství byla láska
Zavolala jsem až po týdnu. Na rovinu jsem mu řekla, že dlouhé roky žiju se snoubencem, ale nejsem šťastná. „Jen se ho prostě bojím opustit,“ přiznala jsem nakonec upřímně. Ivo byl sám, neměl v té době žádnou ženu ani přítelkyni, přesto na mě rozhodně netlačil.
Zpočátku jsem náš vztah brala spíš jako kamarádský, také to mezi námi i jen v přátelské rovině probíhalo. Jenže čím dál víc jsme si oba uvědomovali, že nám je spolu dobře, že se jeden na druhého těšíme.
Přerostlo to v lásku, a když jsme se poprvé opravdu pořádně políbili, ne jen pusu na tvář při setkání a při loučení, rozhodla jsem se, že vztah se snoubencem ukončím. A tak jsem ve svých šestatřiceti začala nový vztah po boku muže, kterého jsem vůbec neznala.
Pozdě, ale přece
Za rok ale byla svatba, za dva se nám narodil syn a za tři roky i dcera. Vše vycházelo, jako bych to roky plánovala. Přesto jsem Iva často srovnávala se svým bývalým přítelem, a byl to velký rozdíl.
S manželem jsem se nikdy nenudila. Ani před dětmi, ani s nimi. Stále jsme něco podnikali. Byla jsem zamilovaná a šťastná.
Plynul rok za rokem a my žili jako normální spokojená rodina se všemi svými radostmi i starostmi a žili bychom tak další roky, kdybych neudělala největší hloupost svého života. Nejradši bych si nafackovala.
Ztratila jsem kontrolu
Pracovala jsem v menší soukromé firmě, a tak, když měl majitel kulatiny, se rozhodl pro všechny udělat víkendovou oslavu v horském penzionu. Mně se tam napřed ani nechtělo.
„Jen jeď, Danuško! Ještě by si kolegové mysleli, že máš žárlivého manžela,“ utahoval si ze mě Ivo, a tak jsem odjela. A hned první večer se to stalo! Příliš jsem pila. Tedy příliš – normálně nepiju vůbec, a tak jsem se velmi rychle dostala do nálady.
Vím, že mě překvapovaly stálé lichotky od kolegů, které vždy stvrdili nějakou tou sklenkou. Nakonec jsem se dobře bavila s kolegou, se kterým jsme ve firmě už přes deset let. Bavili jsme se zřejmě tak dobře, až jsme spolu skončili v posteli.
Moc si toho nepamatuji, ale to není omluva. Po probuzení bych se hanbou a studem propadla, ale už se to nedalo vzít zpět.
Nedokázal mi odpustit
Ivovi jsem se nemohla podívat do očí. Přiznat jsem mu to ale také nechtěla. Když už jsem to takhle zvorala, musím si to vyžrat sama. Nač ještě zraňovat jeho? Bohužel bydlíme na malém městě, a tak to někdo mému muži donesl.
„Strašně mě to mrzí, promiň mi to, prosím. Nevím, co bych dala za to, kdybych to mohla vzít zpět,“ kála jsem se. A můj muž se mi opravdu snažil odpustit.
Nějakou dobu se mnou sice nemluvil, ale řekl, že se pokusí na to zapomenout, že nechce zahodit těch pěkných patnáct let našeho života.
Děti ho odstřihly
Jenže to nešlo, vydržel to pár měsíců a pak mi jednoho dne řekl, že odchází. Sbalil si věci a odstěhoval se s tím, že buď čas všechno zhojí, nebo se rozvedeme. Dětem jsme o důvodu, proč s tátou nejsme spolu, nic neřekli, mají už své životy.
Jenže ony si to automaticky vysvětlily tak, že když táta odešel, stojí za rozpadem rodiny on a přestaly se s ním bavit.
Zasloužím si to
A tak je můj muž zraněn dvakrát! Bojím se, že už mi nikdy neodpustí, a přitom já bych dala vše za to, kdyby se můj život vrátil zpět do starých kolejí! Nevím, co mám dělat.
Přiznat vše dětem a doufat, že mě neopustí i ony? Vím, že tuto pravdu si můj manžel zaslouží a třeba mi pak odpustí. Jen musím sebrat odvahu. Takové věci se špatně říkají.
Dana D. (57), Ústí nad Labem