Ze dne na den jsem přišla o milovaného manžela. A tak jsem za ním pravidelně chodila alespoň na hřbitov. Jednoho dne jsem tam zažila něco, pro co nemám vysvětlení.

Franta byl moje životní láska a jinou už jsem nehledala. Jsem vděčná za to, že jsem mohla po jeho boku žít. Poznali jsme se, když mi bylo šestnáct let. Věděla jsem, že je to muž, se kterým budu celý život.

Když se moje kamarádky začaly postupně rozvádět, vždycky se ironicky smály a říkaly: „Neboj, tebe to taky čeká.“ Já ale věděla, že nám se nic takového nestane.

Moje životní láska

Po svatbě jsme si splnili sen a koupili jsme dům na venkově. Sousedé nám po čase začali říkat hrdličky. Měli pravdu. Láska mezi námi byla věčná. To bohužel neplatí o lidském životě. Franta dostal po šedesátce infarkt a nepřežil ho. Ze dne na den se ze mě stala vdova.

Dlouhé hodiny na hřbitově

Hřbitov, kde byl pohřbený, byl na konci vesnice. Chodila jsem tam ze začátku snad každý den. Žít v domě, který byl najednou tak prázdný, bylo vážně velmi těžké.

Usedla jsem vždy u hrobu a normálně jsem na Frantu mluvila. Také jsem si pobrečela. Dala jsem tak průchod svým emocím. Po pár měsících, když už jsem byla z nejhoršího smutku venku, jsem chodila na hřbitov jednou měsíčně.

Spěchala jsem na autobus

Zrovna se blížil podzim a mně došlo, že moje návštěvy u manžela budou už skoro za tmy. Jednoho večera jsem se u hrobu zdržela o něco déle. Najednou jsem si uvědomila, že za pár minut jede poslední autobus.

Musela jsem ho stihnout, protože jinak bych šla domů pěšky. Když už jsem byla skoro na zastávce, došlo mi, že jsem u hrobu nechala kabelku s penězi, klíči a doklady. Bylo jasné, že se tam musím vrátit, a tím pádem mi autobus ujede.

Najednou se zablýskalo

Vyděšená jsem se plížila k hrobu. Chtěla jsem vzít kabelku a běžet zpět v naději, že autobus třeba stihnu. Vzala jsem kabelku do ruky a v tu chvíli se zablýsklo od vedlejšího hrobu. Vypadalo to, jako by se tam rozsvítil nápis. V té tmě jsem měla skoro pocit, že mě to světlo oslepí.

Chtěla jsem rychle utíkat pryč, ale nohy jsem měla jako zalité v betonu. Polil mě studený pot. Začal foukat mrazivý vítr. Nenapadlo mě nic lepšího než začít křičet. Ani to mi ale nešlo. Jako kdybych byla němá.

Náhrobní deska se pohnula

Už jsem se viděla také v nějakém hrobě, dostala jsem strach, že tam zemřu. Pak se stalo něco děsivého. Deska na hrobu mého manžela se pohnula. Povolily mi nohy a mohla jsem utíkat. Ve spěchu jsem manželovi ani nepoděkovala.

Tak jsem se bála o holý život, že jsem prostě jen běžela. Autobus měl jako zázrakem zpoždění, takže jsem ho nakonec stihla. O víkendu jsme šli na hrob se synem. Žádný nápis na vedlejším hrobě ale nebyl.

Marie J. (68), Olomouc