Ráda čtu příběhy vašich čtenářek a tak jsem se rozhodla, že vám napíšu, jak jsem se netradičně seznámila se svým mužem.

Bylo to v roce 1957, bylo mi 17 let a nastoupila jsem po absolvování dvouleté hospodářské školy svoje první místo. V kanceláři jsme byly pouze dvě, Věra byla o několik let starší a brzy jsme se spřátelily.

Jen mi vadilo, že stale psala dlouhé dopisy svému příteli na vojnu a také často dlouhé dopisy dostávala. A protože jsem jí stále vyčítala, že kvůli tomu nemá na mne čas, napsala svému chlapci,aby se pokusil najít u nich někoho, kdo by si chtěl psát se mnou.

A podařilo se!

Asi za měsíc mi přišel první dopis, já jsem odepsala a on taky… A tak jsem dopadla přesně jako moje kamarádka. Psala jsem a psala…

Za pul roku chlapcům vojna skončila a vrátili se do Prahy. Tak jsem se se svým dopisovatelem seznámila i osobně a protože jsme si byli hned sympatičtí, začali jsme spolu chodit.

Za necelý rok jsme se zasnoubili a za další rok byla svatba. Bylo mi v té době teprve 19 a k velkému údivu všech sousedů i známých jsem se vdavat nemusela.

Během dalších dvou let mi zemřeli oba rodiče a já jsem našla plnohodnotnou náhradu za ně u rodičů svého muže. Po dalších 4 letech se nám narodil syn a za dalších 5 let ještě dcera. Nikdy jsem nelitovala,že jsem se vdala tak brzy a po tak zvláštním seznámení.

Po 56 letech mi manžel ve svých 80 letech zemřel. Žijí nyní sama, ale mám stále na co vzpomínat.

P. S. Kamarádka si toho svého dopisovatele nakonec nevzala!

Jaroslava Novotná, Praha