Lhát se sice nemá, ale někdy se tomu nevyhnete. Především tehdy, když chcete chránit své nejbližší. I když těžko říct, zda je to dobře.
Sousedku jsem zahlédla na poslední chvíli. Už jsem nestačila zabočit do některé boční ulice,abych se jí nenápadně vyhnula. Ale už mě zahlédla a hrne se rovnou ke mně. Vím, co bude následovat. Tak jako vždy poslední dobou, se začne vyptávat na Jiřího.
Jakpak se má v lázních, kdy přijede a zda se mi po něm už nestýská. Manžel Ludvík je už několik týdnů pryč. Všem jsem řekla, že odjel do lázní, kde si léčí bolavá záda. Pravda je přitom úplně jiná.
Hrůzostrašný rok
Všechno to začalo zhruba před rokem a půl. Tehdy Ludvík přišel o práci. Celý život dělal v jedné firmě, která zkrachovala. Manžela to strašně vzalo. Nebyl ani tak vynervovaný z toho, že v předdůchodovém věku bude těžko shánět novou práci.
Mnohem víc ho deptalo, že skončila firma, za kterou celý život „kopal“. Hodně se trápil a brzy se u něho začaly objevovat zvláštní psychické potíže.
Ztratil svou energii
Ludvík začal žít ve svém vlastním světě. Byl jakoby bez životní energie. Nedokázala jsem ho téměř ničím potěšit a rozesmát. Přestal skoro komunikovat. Smířil se s tím, že je na úřadu práce a ani žádnou novou práci nehledal.
Nejdříve se o své situaci se mnou nechtěl vůbec bavit. Pak ale přece jen připustil, že jeho stav není nejlepší a že trpí depresemi.
Navštívili jsme lékaře
Ludvík se nakonec nechal přemluvit a zašel se mnou k lékaři. Dostal nějaké prášky a začal chodit do terapeutické skupiny. Doufala jsem, že se tak naše problémy brzy vyřeší. Ludvíkův stav se ale stále zhoršoval.
Před rodinou, sousedy i kamarády jsme se to snažili utajit. Nechtěli jsme, aby kdokoli věděl, že trpí depresemi a musí brát antidepresiva. Naštěstí nám to procházelo.
Byl to šok
Když se mi ale manžel svěřil, že pomýšlí na sebevraždu, pochopila jsem, že je zle. Tady ambulantní léčba už zřejmě nestačí. Chodila jsem do práce a někdy zůstala i přes čas, abych zalepila manželův finanční výpadek. Nemohla jsem tedy Ludvíka hlídat.
A měla jsem vážné obavy, že si něco udělá. Nakonec Ludvík souhlasil s tím, že se půjde léčit do psychiatrické léčebny.
Co až to praskne
Ludvíkopvi se v léčebně daří celkem dobře a jeho stav se pomalu zlepšuje. Rozhodli jsme se, že o tom nikomu neřekneme. Ani v rodině. Manželovi jsem to slíbila. Cítil by se prý hrozně. Nechce být za „rodinného blázna“.
Zatím se nám daří udržet tajemství držet pod pokličkou. Nyní mu ale prodloužili hospitalizaci a já se bojí, že budeme muset s pravdou ven. Pokud to praskne, dřív než se manžel vrátí, bojím se, že mi to nikdy neodpustí.
Milena (53), Velké Meziříčí