Už bychom měli mít rozum, ale s tím mým chlapem to nějak nejde. Ale mě nevadí, že nás lidi občas považují za blázny.

Zdeněk už má vyhloubený příkop, kam se pomaloučku dobývá moře. „Nebude to Karlštejn,“ omlouvá už předem výsledek svého snažení. Ale to je přece jedno. Jsme tu na pláži skoro sami.

„Karlštejn nepotřebuje moře,“ uklidňuji manžela, který zakládá na hradby a za chvíli se pustí do hlavního paláce z písku.

Jsme sami

Ano, stavěli jsme hrad z písku na pláži, kterou jsme před lety objevili a zamilovali. Je tak dlouhá, že na ten náš konec dojdou jenom vytrvalci a zvědavci. Můžeme vypadat jako důchodci, kteří pomáhají vnoučatům v kratochvílích u moře. Jenomže, když se rozhlédnete, drobotinu, která by se k nám hlásila, nenajdete.

Dlouho se trápil

Olin má tisíc důvodů chovat se jako dítě. Tím nejhlavnějším je, že nemohl mít děti. Dlouho se tím trápil, než pochopil, že mu nevyčítám, že nemohu být matkou. To je prostě osud, někomu to nevyjde. Smířila jsem se s tím, co má také člověk dělat, když toho druhého miluje?

Všude spolu

Tak se věnujeme jeden druhému a je nám spolu dobře. Za celý život jsme nevytáhli paty za hranice, vždyť to ani moc dobře nešlo. Ale projeli jsme snad všechny kempy u nás.

Dodneška na některé vzpomínám v dobré, na pár pak s hrůzou, tam jsme už nikdy ani nepáchli. Léta teď vyrážíme za čáru, která je volná. Dopustili jsme se toho i letos, třeba to bylo trochu komplikované a netušili jsme, jestli to klapne.

Naši známí nás zrazovali, pak nám poslali fotku fronty na koupaliště. „Tělo na tělo, vzdali jsme to,“ připsali.

Povedlo se

Olin dostavuje hlavní palác, písek ho trochu zlobí. Moře poslalo k jeho hradu mocnější vlnu. „To je Žižka, který dobývá Rabí,“ zasmál se Olin. ještě jsme to dílo stihli vyfotit a pak si moře ukouslo další kus hradeb. „Co tomu říkáš?“ ptal se manžel.

„Povedlo se,“ usmála jsem se „Jako vždycky!“ A když moře spolklo poslední kousky pískového hradu, vypadala Olin smutně. „Postaví jiný, zítra,“ utěšovala jsem ho. Olin má utěšování hrozně rád. A mně se s ním žije pořád dobře.

Jiřina P. (68), Příbram