Říká se, že ve chvíli bolestné smrti se duše člověka snaží zachytit všeho, co vidí kolem sebe. Teď už věřím, že na tom něco pravdy bude. Po osudné nehodě před sedmi lety mě totiž začal pronásledovat děsivý přízrak…

Odjakživa jsem byla poměrně dost citlivá, někteří by řekli, že až přecitlivělá. Zejména se mě dotýkaly různé druhy násilí.

Pokaždé, když se v televizi objevily záběry z nějakého neštěstí, tragických nehod, ubližování nebo týrání zvířat, zavírala jsem oči, přepínala na jiný program nebo odcházela z místnosti.

Titulky v novinách u článků o katastrofách jsem rychle přeskakovala, fotky jsem si raději ani neprohlížela. Pokaždé se mi totiž udělalo špatně a zamrazilo mě po celém těle.

Doufala jsem a přála jsem si, abych se nikdy nestala svědkem něčeho podobného na vlastní oči. Život se však našimi přáními neřídí. Bohužel. Na zážitek, který se mi stal před sedmi lety do nejdelší smrti nezapomenu.

Tragická bouračka

Šla jsem tehdy po ulici v centru města, když se náhle přede mnou ozval skřípot brzd, následovaný silným nárazem, řinčením skla a srdcervoucími výkřiky. Strnula jsem na místě. Bála jsem se otočit, ale nemohla jsem ani jít dál.

Nohy jako bych měla přikované k zemi. Lidé kolem mě se začali sbíhat k místu, kde došlo k té strašlivé nehodě. Někteří už při běhu vytahovali mobilní telefony a volali záchranku a hasiče. Skoro proti své vůli jsem se nechala strhnout davem.

Když jsem se přiblížila k místu tragédie a viděla, co se stalo, málem jsem omdlela.

Díval se na mě

Dvě zcela rozbitá a pomačkaná auta byla zaklíněná do sebe a na silnici ležel ve velké kaluži krve těžce zraněný člověk. Velice nahlas naříkal. Zhluboka jsem lapala po dechu. Nevěděla jsem co dělat. Chtěla jsem mu nějak pomoci, utěšit ho, ale nemohla jsem.

Nebyla jsem schopná ze sebe vydat jedinou hlásku. A nejhorší ze všeho bylo, že se mi ten muž díval přímo do očí. Jeho pohled, tak úpěnlivý a prosebný, se do mě přímo zabodával.

Stála jsem na místě jako paralyzovaná a v dálce slyšela houkání sanitky, které vteřinu od vteřiny nabývalo na intenzitě. O chvilku později už po ulici pobíhali zdravotníci a starali se o zraněné. Já jsem se odpotácela stranou. Byla jsem úplně mimo. Domů jsem se vrátila naprosto otřesená.

Špatně jsem spala

Manželovi jsem ihned řekla, co hrůzného jsem zažila. Znal mě za ta léta dobře, takže se mě snažil ukonejšit laskavými slovy a pevným objetím, ale dařilo se mu to dost ztěžka. Teprve, když mi vnutil malého panáka, začala jsem mít své nervy zase pod kontrolou.

Přesto jsem tu noc měla neklidné spaní s nočními můrami. Neustále se mi vybavoval pohled na toho zraněného a naříkajícího muže.

Stál ve dveřích

Uběhl asi týden. Z toho strašného zážitku jsem se celkem vzpamatovala, jenže se začaly dít jiné děsivé věci. Poprvé se to stalo, když jsem byla sama doma a chystala se ven na procházku.

Obouvala jsem se na chodbě, a když jsem pohlédla ke dveřím, vykřikla jsem hrůzou. Stál tam ten zakrvácený muž, kterého jsem viděla ležet na silnici při té nehodě! Tvář měl rozbitou a jeho oči se na mě vyčítavě dívaly.

Rychle jsem sáhla do kabelky pro mobil, ale přízrak vzápětí zmizel. Domnívala jsem se, že šlo možná jen o nějaké vidiny jako pozdní následek nervového otřesu. Hrůzný přízrak se ale začal v dalších dnech objevovat znovu. Pokaždé přišel ve chvíli, kdy jsem to vůbec nečekala a kdy jsem byla sama.

Psycholog nepomohl

Dlouho jsem se bála s tím komukoli svěřit. Dokonce jsem to neřekla ani manželovi. Jenže po měsíci trápení a strachu už na mě bylo jasně vidět, že se něco děje. Tak jsem šla s pravdou ven.

Manžel mě vyslechl, nesmál se mi, ani mě nepodezíral z toho, že bych si vymýšlela. Probrali jsme to spolu a nakonec jsem souhlasila s tím, že zajdu k jeho kamarádovi psychologovi.

Řekla jsem mu totéž, co manželovi – že mě zjevení pronásleduje a objevuje se zcela nečekaně. Bohužel to nebral příliš vážně. Přikládal to, stejně jako zpočátku já, prodělanému šoku. „Chce to čas,“ řekl mi. Přízrak prý určitě zmizí.

Začala jsem pátrat

Jenže nezmizel. Pronásledoval mě i nadále. Začínala jsem z toho pomalu šílet. Nevěděla jsem, co dělat. Jediné, co mě napadlo, bylo, začít se o tu nehodu i samotné oběti více zajímat.

Ze článků na internetu jsem zjistila, že jedinou obětí byl chodec, kterého smetlo jedno z aut, než narazilo do druhého vozu. Pochopila jsem, že to byl právě ten zraněný muž, který se na mě tak úpěnlivě díval a jehož přízrak mě pak začal pronásledovat.

Poslechla jsem radu

Se svými děsivými zážitky jsem se zkusila anonymně svěřit v internetové diskusi, ve které se podobná témata a zážitky řešily. Po pár dnech mi jedna žena poslala na mail soukromou zprávu.

Psala, že přízrakem je určitě duše toho zesnulého a já jsem byla nejspíš posledním člověkem, kterého umírající viděl na tomto světě. Proto se mi prý nyní zjevuje. Nejspíš po mně něco chce.

Žena mi dále radila, abych zjistila, jak se dotyčný jmenoval a kde je pochován. Udělala jsem to.

Klid jeho duši

Ve starých novinách jsem dohledala jeho jméno a díky známému u policie jsem zjistila i kde žil. Od jeho blízkých jsem zjistila, kde je pohřbený, a tak jsem mu na hrob zanesla květiny, zapálila za něj svíčku a pomodlila se za jeho duši.

Ten den se mi přízrak zjevil naposledy. Jeho duše konečně došla pokoje a já opět mohla žít v klidu, beze strachu, dál.

Petra T. (52), Přerov