Prožila jsem většinu svého života bez problémů. V době, kdy jsem si měla užívat radosti středního věku, mě ale zasáhla osudová katastrofa!
Nikdy jsem nebyla vážně nemocná. Zdraví se mě drželo až do mých šestačtyřiceti let. Pak jsem jednoho dne nahmatala na levém ňadru podezřelou bulku. Vystrašilo mě to, ale jen trochu. Říkala jsem si, že mně se přece nic nemůže stát. Krutě jsem se mýlila!
Uzdravení si vyžádalo krutou daň!
Už z vážného hlasu doktora jsem pochopila, že pro mě nemá dobré zprávy. Po několika vyšetřeních mi to řekl natvrdo. Jedná se o zhoubný nádor. Jedinou cestou k jeho odstranění a k mému vyléčení je amputace prsu.
Jakmile jsem tu informaci plně pochopila, zatočila se mi hlava a bylo mi z toho šoku na omdlení. Ano, mohla jsem si říkat, že jiné ženy na tom jsou třeba hůř a že mám naději na uzdravení – ale za jakou cenu!
Chvíli jsem dokonce reálně přemýšlela o tom, jestli snad není lépe raději umřít. Manželovi jsem o tom, co mě čeká, neřekla.
Nechtěla jsem s ním sdílet hrůzu ze smrti, která se mě teď často zmocňovala, a bála jsem se, že po amputaci pro něho ztratím všechnu ženskou přitažlivost. Tím spíš, že náš milostný život byl i po tolika letech manželství stále velmi bohatý a vášnivý!
Po operaci jsem si připadala zmrzačená
Manžel si všiml, jak jsem najednou jiná, utrápená a vyptával se. Odbývala jsem ho jen větou, že mi prostě není dobře. Pravdu se dozvěděl teprve tehdy, kdy mě čekala operace. Prožil stejný šok jako já.
Později se mi svěřil, že když byl sám, často kvůli tomu plakal. Nechtěl dávat najevo svoji bolest přede mnou, protože věděl, že já potřebuji oporu a ne někoho, kdo také trpí. Moje první pocity po operaci byly hrozné. Cítila jsem se zmrzačená.
Přísahala jsem si, že žádnému muži včetně svého manžela už nikdy nedovolím, aby se ke mně tělesně přiblížil. Ztracenou sebedůvěru jsem nenašla ani přes to, že mě lékaři ujistili o dobrých vyhlídkách. Nádor neměl metastázy a já se prý mohu dožít vysokého věku. Myslela jsem na to, k čemu mi to bude, když jsem jako žena odepsaná.
Nedokázala jsem přijímat manželův soucit
Když někdo podstoupí přímý souboj se smrtí a musí obětovat část svého těla, navždycky ho to změní. Byla jsem úplně jinou osobou než předtím. Viděla jsem, že se manžel usilovně snaží dát mi najevo, že mezi námi dvěma se nic nezměnilo.
Chtěl odvádět moje myšlenky od špatných věcí a pořád pro nás dva vymýšlel nějaký program, až to působilo skoro nepřirozeně. Ve slabé chvilce jsem mu navrhla, ať si se mnou nekazí život, rozvede se a najde si na stáří jinou partnerku.
Vmetla jsem mu do tváře, že je se mnou stejně už jen ze soucitu. Ohradil se, že pro něho je nejdůležitější, abych dokázala dál žít smysluplný život a přes to, co mě potkalo, byla alespoň občas šťastná.
Žili jsme dál vedle sebe jako staří známí, náš intimní život byl pro mě už napořád vyloučen. Kdykoliv se mě manžel snažil pohladit, odtáhla jsem se. Uzavřela jsem se do sebe a dospěla k závěru, že chci být už jen sama.
Napsala jsem manželovi dlouhý vysvětlující dopis na rozloučenou a jednoho dne odešla do předem připraveného podnájmu. Zatím jsme se nerozvedli, ale nestýkáme se. Jen občas mi manžel zavolá, aby se ujistil, že jsem v pořádku a nic nepotřebuji.
Jediné, co by mi pomohlo, by bylo být znovu zdravou a plnohodnotnou ženou. To už se mi bohužel nikdy nesplní!
Simona (47), Ostrava