Přišla jsem se naposledy rozloučit s rodným domem. Myslela jsem si, že je prázdný a opuštěný. Nebylo tomu ale tak. Tajní obyvatelé se připlížili ze sklepení a obklíčili mě.
Tento příběh se stal před mnoha lety, když jsem byla ještě studentkou. Ocitla jsem se v situaci, která i mě, otrlé děvče z hor, vyděsila, a zároveň mi potvrdila starou pravdu, že pes je nejlepší přítel člověka, dokáže vycítit nebezpečí a přispěchat na pomoc.
Strýc tehdy prodal rodný dům, a my se přijeli naposledy rozloučit. Nostalgicky jsem si zavzpomínala v mých tajných dětských zákoutích, a nakonec se usadila na zamilované peci v kuchyni.
Dům byl už prázdný, všude jenom holé zdi, a ti, kdo se na stěhování podíleli, nakládali do aut poslední krabice. Využila jsem toho, že jsem v celém domě sama, a protože jsem v té době navštěvovala hodiny zpěvu, začala jsem trénovat obávané vysoké cé.
Akustika v prázdném kamenném domě byla úžasná a já se tak zabrala do poslechu sama sebe, že jsem si nevšimla, že ve skutečnosti už dávno sama nejsem. Když můj pohled upřený k výšinám náhodně zabrousil na zem, strnula jsem.
Ocitla jsem se v pasti
Tam mě pozorovaly desítky korálových oček, bedlivě naslouchající mému, pro ně zřejmě neodolatelnému pištění. Byla jsem ideální krysařkou, jen se nějak dostat bezpečně z vysoké pece dolů a ve zdraví ty krysy odvést k vodě.
Usilovně jsem přemýšlela, co si počít, a tak jsem vytrvale dál ječela ty nejvyšší tóny, abych získala čas. Krysy jsou velmi agresivní zvířata, se kterými není radno si začínat, zejména je-li jich tolik.
Snažila jsem se výt, co to dalo, místo slov árií jsem volala o pomoc, leč bez odezvy. Silnice s autem byla daleko a dům byl prázdný. Jediný, kdo běhal po dvorku, byla moje šestiletá sestra. Zhrozila jsem se. Co bude, jestli ji napadne přiběhnout? Co se stane, až otevře dveře a vejde do místnosti plné hladových krys?
Pes vycítil nebezpečí
Přesně v ten okamžik, co mi hrozivá myšlenka proběhla hlavou, jsem uslyšela cvaknout kliku od dveří. Polilo mě horko hrůzou. Dveře se otevřely, ničí hlavu jsem ale z výši pece neviděla.
Musel to být někdo malý, muselo to být dítě… ve chvíli nejvyššího napětí, které trvalo sice zlomek vteřiny, pro mě to bylo však jako hodina, zaburácel kuchyní zuřivý štěkot.
To náš geniální pes Torro, přej mu psí bůh klidný spánek, si otevřel, jako by cítil, že ho potřebuji, a v mžiku rozprášil celou krysí armádu.
Olga (74), Turnovsko