Domů     Matka byla jako vyděšené dítě
Matka byla jako vyděšené dítě
7 minut čtení

Moje maminka byla celý život v domácnosti. Vždycky měla doma naklizeno a nepamatuji si na den, kdy by na stole nestála teplá večeře.

Nikdy neměla ambice jít do práce a takzvaně dělat kariéru. Tatínek nás v pohodě uživil a v životě své ženě nedal najevo, že by si ji snad nevážil. Měli hezký vztah a já jsem jim vděčná za to poklidné dětství.

I díky němu jsem v sobě našla sílu na to, abych se zdravým rozumem zvládala to peklo spojené s matčinou nemocí.

Tatínek odešel do penze ve dvaašedesáti letech. Do té doby pracoval jako ředitel jednoho menšího státního podniku a díky téhle skutečnosti dosáhl na slušný důchod. On i maminka byli ještě v té době plní zdraví a síly, takže si spolu volno užívali.

Hodně chodili na procházky, sem tam si zašli do divadla, jezdili i na chatu – prostě ideální život dvou starších  lidí, kteří se mají rádi. Tahle pohoda trvala nějakých patnáct let.

Roztomile střelená

Za rodiči jsem pravidelně jednou týdně chodila – buď sama, nebo s dcerou, velmi výjimečně jsem vytáhla i manžela. K tomu, abych si uvědomila, že se kolem matky děje něco podivného, jsem potřebovala poměrně dost času.

Tatínek totiž dokázal obrušovat hrany naprosto všemu, co byť jen z dálky připomínalo problém. Že maminka vyběhla ven pro chleba a místo něho přinesla lak na vlasy? Že uklidila klíče do mrazáku a ke svíčkové uvařila brambory místo knedlíků?

To buď odbýval tatínek mávnutím ruky (všichni jsme občas roztržití, ne?), anebo se smál. A když jsme spolu byli sami, prohodil třeba: „A víš, že jsem rád? Teď, když je maminka takhle roztomile střelená, se s ní aspoň nenudím.“

Potíže se stupňovaly

Maminka ale bohužel přitvrdila. Jednou, když byl tatínek na rybách, nechala přetéct vanu tak, že vytopila dokonce i sousedy ob jedno patro. Jindy zase nechala celou noc otevřené dveře do bytu.

Ale teprve v ten den, kdy nechala v kuchyni puštěný plynový hořák, aniž by ho zapálila, a v klidu se odešla dívat do obýváku na televizi, došlo i tatínkovi, že do jejich života vstoupil Problém.

Absolvoval s maminkou kolečko po doktorech a po mnoha vyšetřeních to bylo jasné.

Měla namalovat, kolik je hodin

Až mnohem později (nejspíš si nejdřív musel sám v sobě tu novou skutečnost zpracovat), mi tatínek alespoň částečně popsal, jak vyšetření v nemocnici probíhala.

Doktor, psychiatr, se prý začal ptát maminky po vyloučení dalších možných příčin jejího podivného chování na naprosto banální věci – například na to, kolikátého je, jaký je měsíc, jaký rok, chtěl po ní, aby nakreslila ručičky na hodinách v určitém čase, aby si zapamatovala jednoduchá slova, aby odříkala své telefonní číslo, aby něco spočítala, nakreslila… Maminka se moc nechytala, připadala mu jako vyděšené dítě, které propadá ve škole u zkoušky.

Když mi to líčil, tak plakal. Přesto si tatínek zachoval nadhled. Uklidňoval mě: „Prostě tu holt budeme žít ve třech. Já, maminka a pan Alzheimer. Nějak to zvládneme, neboj.“… no, nezvládli.

Tatínek umřel na infarkt tři roky poté, co si oficiálně vyslechl diagnózu své ženy.

Na nemoc jsme zbyly samy

Na pana Alzheimera jsme zůstaly s maminkou samy. Byla jsem připravená na boj, ale to, co následovalo, předčilo i mé nejčernější obavy. Ze začátku jsem se u matky stavovala dvakrát denně. Ráno a k večeru po práci.

Až na drobná nedorozumění se sousedkou (maminka si prý pouští ve tři ráno nahlas televizi) všechno probíhalo relativně v pohodě. Nosila jsem jí jídlo a čisté prádlo, a když bylo třeba, tak jsem jí lehce poklidila.

Když jsem jednou zjistila, že se možná celé dva dny nedotkla ničeho, čím jsem jí naplnila ledničku, že pila jenom vodu a že za celou dobu nesundala noční košili a župan, došlo mi, že přituhuje. Rozhodla jsem se, že ji nastěhuji k nám do bytu.

Spala by v pokoji naší dcery, která beztak trávila většinu času na škole v Praze.

Měl ji za rozmazlenou

Ukázalo se, že problém je ještě závažnější, než se původně zdálo. Manžel se postavil velmi striktně proti. Mé rodiče téměř od samého začátku našeho vztahu „nemusel“ a na maminku měl jasný názor.

Koukal na ni jako na rozmazlenou sobeckou paničku, která byla líná jít do práce a druhým pořád z nudy kafrala do života. Moje matka ho zkrátka iritovala a bránit ji nemělo cenu. Už jsem to zkoušela tolikrát a marně…

Život se mi drolil pod rukama

K mamince jsem se nastěhovala. Můj muž bydlel doma sám, dcera přijížděla z Prahy sporadicky. Se svým přítelem si pronajala malý byt, k vysoké škole si našli i práci, měli svůj svět.

Čím dál intenzivněji jsem si uvědomovala, že se mi život, který byl do té doby celkem spokojený, drolí pod rukama. V práci jsem si domluvila zkrácený úvazek a chodila tam jen na čtyři hodiny.

V tu dobu kontrolovala maminku sousedka, za peníze a za to, že jsem jí také nakupovala. Měla bolavé nohy, jinak ale byla v naprostém pořádku a mohla jsem se na ni spolehnout

S maminkou to šlo ovšem dost rychle z kopce. Byla čím dál roztržitější a podrážděnější, někdy zase byla naopak silně apatická, přestala se orientovat v čase. Ve dvě v noci mi šla dělat snídani a budila mě do práce.

Ječela na mě, že přijdu pozdě a že jsem ulejvák. Jindy se přenesla v čase o desítky let zpátky a začala mi nadávat, že mám binec v pokojíčku a že jsem si ještě nenapsala úlohu. A ať se prý těším na to, až přijde tatínek z práce domů!

Kdybych z toho všeho nebyla tak vyčerpaná, možná by mě její hlášky sem tam i pobavily.

Přidal se stihomam

Co ale bylo nejhorší – začala trpět stihomamem. Například byla přesvědčená o tom, že ji chce sousedka zabít, konkrétně zapíchnout nožem. Jednou dopoledne, když jsem byla v práci, proto vyhodila všechny nože z okna. Jen zázrakem nešel zrovna nikdo po ulici.

Maminka začala být nebezpečná sobě i druhým, a já se k tomu musela postavit. S těžkým srdcem jsem přestala chodit do práce a až moc dobře si uvědomovala, že ztrácím jediné pojítko mezi normálním světem a nemocným světem své matky.

Zůstala jsem s ní „na plný úvazek“ a sama jsem z toho všeho nezačala bláznit jenom proto, že jsem se mohla spolehnout alespoň na částečnou pomoc sousedky.

Během těchto dvou nebo tří hodin, které byla ochotná obětovat, jsem zaběhla nakoupit, nebo jsem se šla třeba jen tak nazdařbůh projít. Finance naštěstí nebyly problém, tatínek našetřil celkem dost na to, aby sobě i mamince zabezpečil důstojné stáří.

Kdyby chudák tušil… Z peněz jsem brala opatrně a po malých částkách, nevěděla jsem, jak dlouho to peklo bude trvat. Na svého manžela jsem se bohužel spolehnout nemohla. V té době jsme se hodně odcizili.

Vzácné chvíle prozření

No a teď už to hodně zkrátím, protože zacházet do detailů by bylo k osobě mojí maminky neuctivé.

Jen naznačím, že postupem doby úplně zapomněla na to, že někdy dodržovala nějaké hygienické návyky, že sama chodila na záchod… To už byl takový rozpad osobnosti, že jsem byla nucena to vzdát.

Umístila jsem ji do důstojného zařízení a už ji chodila jenom každý den navštěvovat. Pouze ve velmi světlých chvilkách si uvědomovala, kdo jsem. Ty přicházely ale už jen velice sporadicky. Nakonec už si vůbec nevzpomínala. Bylo to pro mě strašné.

Jeden život končí, jiný začíná

Když umírala, držela jsem ji za ruku. V jednu chvíli mi ji překvapivě pevně stiskla. Myslím, že v momentu, kdy odcházela, byla opravdu se mnou. Mezitím se mi rozpadlo manželství a já se pomaličku hrabu z nejhoršího.

Nad vodou mě drží práce a taky fakt, že dcera čeká miminko. Budu jí s ním pomáhat a už se na to moc to těším. Po studiích se totiž nastěhovali s přítelem do bytu po mé mamince a já je tak mám nablízku. Co víc si můžu přát?

Olga A. (55), Zlín

Související články
3 minuty čtení
Když jsem odemykala dveře té vilky, měla jsem v očích slzy štěstí. Vybudovala jsem si sen. A o ten mě připravila kamarádka. Roky jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole a tajně si kreslila plány na místo, kde budou děti vyrůstat s respektem, laskavostí a radostí. Chtěla jsem školku, kde se nebude křičet. Kde budou barvy, hudba a zahrada plná bylinek. Prodala jsem auto, vzala si půjčku
5 minut čtení
Potkala jsem ji, když jsem hledala pomoc k nemocné matce, o kterou jsem se starala. V té chvíli mi přišla jako zázrak seslaný z nebe… Přišlo to nečekaně. Moji maminku před lety ranila mrtvice. Z ničeho nic. Tahle žena plná elánu a chuti do života se přímo před našimi zraky sesunula k zemi. Byli jsme právě u ní na nedělním obědě a ona se nám chystala servírovat svoji vynikající pověstnou svíčkov
3 minuty čtení
Vzpomínky na maturitní ples nemám zrovna veselé. Hned v úvodu ke mně přistoupil můj spolužák Oldřich a pověděl mi zlou novinu. V mládí jsem protancovala nejedny střevíčky, ale ples, o kterém chci vyprávět, jsem skoro celý proplakala. Přitom jsem se tolik těšila! Vzala jsem si šaty s volány a červenými puntíky, k nim stříbrné střevíce a do vlasů stříbrnou stuhu, aby to korespondovalo. Byla jsem
3 minuty čtení
Se sestrou Annou jsme vyrůstaly bok po boku. Pak se odstěhovala. Nenapadlo nás, že se už nepotkáme. Anna byla vždy rozhodná, energická a jistá sama sebou, zatímco já jsem stála spíš v pozadí, pozorovala a nechávala se životem unášet. S přibývajícími léty se mezi námi začalo objevovat napětí. Anna měla potřebu řídit můj život, radila mi, koho si mám vzít, kde bych měla žít a jak vychovávat děti.
5 minut čtení
Bydlím sama v bytě, který kdysi patřil dvěma lidem. Dnes jsem tu sama. Sama mezi těmi zdmi a za nimi někdo, kdo mě chce zastrašit. en byt není bezpečím, ale spíš místem, kde se snažím vydržet další den. Od smrti manžela uplynulo několik let, a přesto mám pocit, že je tu stále se mnou a dává mi sílu vydržet. Protože kam jinam bych šla? Bylo by to hezké žití, kdyby tu nebyli oni. Sousedé, kteří s
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Kočka: Záhadný tvor, který možná skrývá víc než si myslíte!
enigmaplus.cz
Kočka: Záhadný tvor, který možná skrývá víc než si myslíte!
Ve starověkém Egyptě byly kočky uctívané, ve středověku je naopak považovali za spřízněnce ďábla. Dnes jsou oblíbeným domácím mazlíčkem, kterého ale stále obestírá mnoho záhad. Co všechno kočky dokážo
Noční kůň ze švýcarských močálů: Děsivý postrach neopatrných poutníků!
epochalnisvet.cz
Noční kůň ze švýcarských močálů: Děsivý postrach neopatrných poutníků!
Osamělý unavený poutník se plouží mlžnou krajinou přes vřesoviště. Náhle se z mlh vynoří kůň, jehož kopyta sotva narušují zem, po které kráčí. Poklekne a nabízí milosrdenství, lákavý únik ze zrádné bažinaté krajiny. Pokud ale nasedne, odveze ho do neznáma. Opravdu stačí chvilka nepozornosti, aby se člověk ztratil navždy? Odlehlá oblast Gruyère v kantonu Fribourg
Tuňáková pěna na chlebíčky
tisicereceptu.cz
Tuňáková pěna na chlebíčky
Exkluzivní pěna nebo pomazánka, která se bude hodit na každou vaší oslavu. Suroviny 1 lžíce balzamikového octa 1 lžíce citronové šťávy 1 lžíce světlé sójové omáčky 300 g kval
Bratislavu před náletem nikdo nevaroval
historyplus.cz
Bratislavu před náletem nikdo nevaroval
Je krásný letní den. Když nad Bratislavou zaburácejí motory spojeneckých bombardérů, nikdo se tím nevzrušuje. Není to poprvé, co přelétávají nad městem, a tak nikdo ani nevyhlásí poplach! Jenže tentokrát je cílem Spojenců právě slovenská metropole. Letouny se rychle otočí a za pár desítek vteřin rozpoutají ohnivé peklo!   V Evropě už pátým rokem zuří
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Oddělené životy Hilmerové a potom rozvod?
nasehvezdy.cz
Oddělené životy Hilmerové a potom rozvod?
Obrovskou zkouškou si prochází manželství herečky z kriminálky Odznak Vysočina Moniky Hilmerové (51). Jakožto hlavní tvář seriálu, kapitánka Dana Skálová, je „na place“ prakticky pořád. A to se odrá
Napříč rakouskými Korutany v jedné stopě v rámci závodu Velovista
epochanacestach.cz
Napříč rakouskými Korutany v jedné stopě v rámci závodu Velovista
Druhý ročník Velovisty proběhne dokonce ve dvojité nabídce. Bezvadný loňský rozjezd slibuje ještě lepší pokračování. Zahajte cyklistickou sezonu pětidenní vyhlídkovou jízdou kolem korutanských jezer v nejslunečnější části Rakouska. Jede se na pohodu, s komfortním a kompletním servisem včetně noclehů. Letos o tři týdny dříve, už mezi 25. dubnem a 3. květnem. Ano, Velovista se dá
Když ucho samo mluví
nejsemsama.cz
Když ucho samo mluví
Šumění, pískání nebo hučení v uchu není jen drobná nepříjemnost. Pro mnohé z nás se stává každodenním společníkem, který narušuje soustředění, spánek i psychickou pohodu. Odkud se tyto zvuky berou? Možná jste to zažila také: v tichu před usnutím se najednou ozve jemné pískání, šum nebo hluboké hučení. Zvuk nepřichází z okolí, ale jako kdyby vznikal přímo ve vašem uchu či
ZEM servíruje jaro na talíři
iluxus.cz
ZEM servíruje jaro na talíři
Velikonoce jsou svátkem jara, nových začátků a společných setkání u dobrého jídla. Restaurace ZEM v luxusním hotelu Andaz Prague proto zve na výjimečný velikonoční brunch, který hosty přenese do světa
Balanc na jedné noze? Podle vědců prospívá i mozku!
21stoleti.cz
Balanc na jedné noze? Podle vědců prospívá i mozku!
Starší muž kráčí po chodníku. Není už nejrychlejší a chůze ho vyčerpává, pořád se ale dostane, kam potřebuje. Náhle se před ním objeví překážka. Škobrtne a vzápětí se hroutí k zemi. Riziko takových pá
Někdy se noční můra stane skutečností
skutecnepribehy.cz
Někdy se noční můra stane skutečností
Nejspíš protože jsem byla starší matka, měla jsem o syna velký strach, který mě mockrát až budil ze spaní. Nespouštěla jsem ho z očí. Syn byl vymodlené dítě starších rodičů. Bála jsem se o něj až hystericky, v noci jsem se budila hrůzou, zdálo se mi o prázdné postýlce anebo o tom, jak ho kdosi odvádí. Dívám se za nimi, snažím
Proč jsou sběratelské koníčky doménou kluků a chlapů? Psychologové nabízejí vysvětlení
epochaplus.cz
Proč jsou sběratelské koníčky doménou kluků a chlapů? Psychologové nabízejí vysvětlení
Známky, modely vlaků, staré mince, komiksy, hokejové kartičky nebo historické hodinky. Když přijde řeč na sběratelství, většina lidí si představí spíš muže než ženy. Statistiky aukčních domů i sběratelských klubů to potvrzují: mužů je mezi sběrateli výrazně víc. Psychologové ale tvrdí, že nejde o náhodu. Za mužskou vášní pro shromažďování věcí stojí směs evoluce, soutěživosti