Život na vesnici jsem nesnášela. Proto jsem nebyla ani na jednom třídním srazu. Pozdě mi je líto, že některé spolužáky už nikdy neuvidím. Čas zpátky nevrátím.
Hlavu jsem měla plnou snů a plánů, co všechno v životě dokážu. To byl pro mě největší motor k tomu se dobře učit a utéct do Prahy. Vdala jsem se až kolem pětatřiceti a pořídila si jediné dítě se svým o patnáct let starším kolegou.
Svou rodnou vesničku a život v ní jsem vytěsnila z hlavy. Na třídní srazy jsem nereagovala. Osudy a životy spolužáků mě nezajímaly. Tak tomu bylo až do doby, kdy jsem nastoupila do důchodu.
Manžel už byl po smrti, jediný syn se odstěhoval do Kanady, a já měla najednou hrozně moc času. Měla jsem jedinou kamarádku, bezdětnou bývalou ředitelku knihovny. Spolu jsme vyrážely v Praze za kulturou. Jenže ona mi najednou vážně onemocněla.
Pendlovala jsem mezi ní a svou chaloupkou, večery seděla na internetu a čekala zprávy od syna, chodila jsem na procházky podél řeky a našla si své místečko na skále nad údolím. Tam jsem sedávala a dívala se do kraje…
Vzpomínky jako nůž
Bylo to uprostřed léta a dole u řeky stavěly děti stany. Jejich křik doléhal až ke mně. Se zájmem jsem je sledovala. A najednou, mi bleskl hlavou obraz našeho školního výletu na konci osmé třídy. Takhle jsme si postavili stany u řeky v podobném údolí.
Byl tam s námi náš třídní, učitel Jedlička, měl mě rád. Už bude dávno po smrti. Poznávám v té dálce Zdenu, hubenou blondýnu, jak piští a honí se s kluky kolem stromu. Neuvěřitelná náhoda! Přesně tak to tehdy bylo. To byla legrace!
Zdena ale zemřela před lety při autonehodě. Psala mi to naše spolužačka Blanka, ale já na ten mail ani neodpověděla. Zdenu už nikdy neuvidím… Na tu dálku se mi před očima odehrával příběh, který jsem zažila ve svém dětství.
Jako by to někdo natočil na film a teď mi to pustil. Najednou mi přišlo líto, že jsem si nechala ujít tři setkání po letech s lidmi, s nimiž jsem prožila devět let svého dětství. Vybavovalo se mi jen to hezké…
Když jsem se zvedala ze svého místa na skále, bylo už šero. Jako omámená jsem došla domů a nastartovala počítač. Srdce mi zaplesalo, když jsem našla Blančinu mailovou adresu. Napsala jsem jí a brečela u toho. Každý den jsem pak čekala celá dychtivá odpověd.
Ta ale nepřicházela. Nakonec jsem sedla do auta a vyrazila – po padesáti pěti letech – do rodné vísky. Jen stěží jsem to tam poznávala. K Blance domů jsem ale trefila. Dům už dávno nebyl ten z mých vzpomínek.
K vrátkům přišla dívčina jako by Blance z oka vypadla. „Babička už zemřela,“ řekla mi. Zamířila jsem tedy na hřbitov. A tam jsem našla vedle Blanky ležet dalších devět svých spolužáků. Už je nikdy neuvidím. Propásla jsem tři třídní srazy, během kterých jsem si jich ještě mohla užít.
Daniela (72), Praha