Našla jsem si levný podnájem. Byl to temný byt, ve kterém praskaly žárovky a kapal kohoutek. Začala jsem ztrácet síly a přilepily se na mě nemoci.

Jako čerstvá absolventka jsem nastoupila do zaměstnání a hledala si skromné ubytování. S povděkem jsem přijala pronájem dvou pokojíků na okraji města u starého hřbitova.

Byt byla zanedbaná nora s nedoléhajícími dveřmi, dlouhou tmavou chodbou a beznadějně kapajícím kohoutkem. Děsivé sny se dostavily hned první noc a přicházely s naprostou pravidelností.

Probouzela jsem se kolem druhé hodiny ráno, až do svítání hleděla do stropu a marně se pokoušela usnout. Vnímala jsem, jak stěny pokoje, které mě obklopovaly, rezonují.

Bylo to na hranici vnímatelnosti, cítila jsem však, jak mi ten nepříjemný zvuk, který slyším i neslyším, hraje na nervy. Žárovky svítily potemněle, pokud jsem koupila silnou, okamžitě praskla.

Plížili se za mnou

Ať jsem se po setmění pohnula kamkoliv, měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Když jsem seděla v křesle, četla si nebo psala, slepou skvrnou jsem viděla, jak se stíny odlepují od stěn a blíží se ke mně. Cítila jsem je i v zádech. Až mě mrazilo.

Někdo za mnou stál a díval se mi přes rameno, co čtu nebo píšu. Někdy jsem měla až dojem, že mi dýchá na krk nebo se jako upír zakousne. Mnohokrát jsem se prudce otočila. Neviděla jsem však nic.

Jen závan pohybu, jak ta neviditelná hmota ode mě odskočila a stáhla se do kouta. Stávalo se téměř pravidlem, že jsem se budila s pocitem toho, že se dusím. Občas jsem měla dokonce ve spánku dojem, že se mě někdo dotýká. Otřásla jsem se vždycky odporem.

Po půlroce žití v tomto bytě jsem začala cítit, že se moje zdraví horší. Chytalo se na mě kdeco. Dokonce i různé mykózy, důvod byl jednoznačný – za vším byla oslabená imunita.

Pomohla muzikoterapie

Noci v takovém bytě se staly nesnesitelné. Po spánku jsem se cítila hůř než před ním. V této neveselé situaci jsem si během vánočních svátků pustila náhodou jakousi mši. Zaposlouchala jsem se do ní, a najednou – vůbec jsem netušila, jak – jsem usnula.

A spala tvrdě beze snů. Jak hudba ale skončila, zase tu byly. Že by je ta hudba paralyzovala? Napadlo mě. A pustila jsem si kazetu znovu. Bylo tomu tak! Konečně jsem spala bez potíží! Od té doby jsem si tuto kazetu pouštěla noc co noc a nepříjemné sny zmizely.

Z bytu jsem se brzy naštěstí odstěhovala. Po letech jsem se dozvěděla, že historie bytu, ve kterém jsem žila, je děsivá. Nikdo v něm dlouho nevydržel. Dnes ten dům naštěstí neexistuje. Byl zbourán a na jeho místě stojí novostavba.

Alena (45), Soběslav