Vnuk Jiřík za mnou chodil pravidelně. Nakupoval mi a uklízel. Jednou jsem ale zjistila, že mi chybí zlatý řetízek…
Po smrti manžela jsem žila dlouhá léta sama. Zvykla jsem si na to, že za mnou děti jezdí jen poskrovnu, byly příliš zaneprázdněny.
Po jedné úporné nemoci, kterou jsem prodělala, nápor mých dětí, abych šla do ústavu, vygradoval natolik, že to začalo vypadat se mnou nahnutě. V tu chvíli vstal můj vnuk Jirka a řekl, že bude za babičkou jezdit po práci denně. Byla jsem mu vděčná za záchranu. Vše poté fungovalo ideálně, nemohla jsem si na vnuka stěžovat.
Závist nespí
Moji radost mi kazili lidé z vesnice. Za každým počinem vnuka viděli zištnost. V jejich očích se těšil, jak mu dům odkážu. Nevěřila jsem těm pomluvám, až se jednou stalo něco, co mě přesvědčilo… Z mé šperkovnice se ztratil zlatý řetízek.
Jediný, kdo se pohyboval po celém domě, byl Jiří. Okamžitě jsem zvedla telefon a zavolala mu, aby mi řetízek vrátil. Dělal překvapeného. Nepohodli jsme se, snacha mi dokonce řekla, že Jiřího využívám, že jsem stará, sklerotická a řetízek jsem zašantročila.
Bylo mi z toho smutno. Ten řetízek za to nestál! Měla jsem zlost, že jsem raději nemlčela. Čas běžel, a starému člověku utíká stokrát rychleji, než mladým, a já se dávno povznesla nad krádež. Na Vánoce jsem se dokonce ponížila, abych Jiřímu i jeho matce zavolala.
Smutné odhalení
Na mé pětaosmdesátiny přijela část rodiny. Jedna z mých pravnuček se chtěla napít, a vybrala si konkrétní hrnek v mé kuchyni. Ten, co já měla nejradši. Proto jsem si ho šetřila a nikdy z něj nepila.
Snacha se chopila hrnku, aby pravnučce nalila, a tu – s nevěřícným výrazem začala z hrnku vytahovat řetízek. Byl to ten můj zlatý, ukradený…Nastalo hrobové ticho, které rozčísl jízlivým hlasem můj syn:
„Pro dobrotu, na žebrotu!“ Marně jsem přemýšlela, jak se mohlo stát, že jsem jej přesunula ze své šperkovnice do hrnku v kuchyni. Jestli ho tam někdo dal – tak Jiří to být nemohl, ten se od neblahé události v mém domě neukázal.
Samozřejmě jsem se vnukovi omluvila. Vím, že čas nevrátím, ale do smrti mi bude líto, že jsem byla tak nespravedlivá k jedinému člověku, který byl ochotný mi nezištně pomáhat.
Marie (87), Praha