Všechno zlé je k něčemu dobré. Jirka mi řekl, že žádného Valentýna slavit nebude. Bylo mi to líto, a tak jsem přiměla kamarádku, ať si se mnou někam vyjde.
Restaurace praskala ve švech, tak jako vždy, když je svátek zamilovaných. Abych pravdu řekla, bylo mi trochu líto, že mě Jirka nikam nepozval. Ale měla jsem svou hrdost.
Přesto jsem, když jsem spěchala zimním večerním městem, sem tam hodila očkem do osvětlených kaváren, kde seděly šťastné dvojice nad sklenkami a svíčkami. Tak to jsem si mohla leda tak představovat. “Nebudu slavit na povel,” šklebil se Jirka.
“Někam tě pozvu, až se mi bude chtít, a ne jen proto, že má svátek nějakej mnich. To je mi úplně fuk!” A tak jsme si s kamarádkou Libuškou řekly, že si také uděláme pěkný večer.
S ní se její kluk zrovna rozešel, ani já neměla v tento sváteční den s kým si někam vyrazit, a tak jsme se daly dohromady. Gratulovala jsem si, že jsem stůl ve vinárně Zlatý hrozen rezervovala, protože byla beznadějně obsazená.
Moje i Libuščina nálada se rychle zlepšovala. Číšník zapálil svíčku, přinesl lahev vína a pražené mandle. Za prosklenou stěnou vinárny hustě sněžilo. Na počest svátečního dne se dostavil i klavírista a hrál romantické melodie.
Co tady děláš?!
V lokálu nacpaném k prasknutí zbyl poslední prázdný stolek pro dva, samozřejmě rezervovaný. S Libuškou jsme se výborně bavily, žádného chlapa jsme k zábavě nepotřebovaly. Vzpomínaly jsme na studentská léta a válely se smíchy.
Koutkem oka jsem zahlédla dvojici přicházející k poslednímu volnému stolečku. Trhla jsem sebou. Dlouhovlasá dívka si nesla kytičku frézií. Jejího společníka jsem znala. Byl to “můj” Jirka.
Než mě Libuška stačila zadržet, vymrštila jsem se ze židle a zamířila k novým příchozím. Zrovna si sedali a obsluha jim nesla jídelní lístek. Vtom mě Jirka uviděl. “Co tady děláš?” zasyčel vztekle. “No tak to bych se měla ptát hlavně já!” zvolala jsem.
Libuška rychle platila a nesla mi kabát. Tomu, abych popadla víno, které nesl číšník bůhvíkomu, a chrstla ho svému teď již bývalému snoubenci do obličeje, zabránit nestihla.
Topí se v dluzích
Tehdy se ze mě stala hromádka neštěstí. S Jirkou jsme se měli v létě brát. Týden jsem nevycházela z bytu, proplakala tucty kapesníků, předsevzala si, že už se nikdy na žádného chlapa ani nepodívám.
Dnes vím, jak obrovské štěstí jsem měla, když jsem nevěrníka přistihla a včas opustila. Lehkomyslný Jirka se dnes topí až po uši v dluzích, je třikrát rozvedený a hrozí mu kvůli neplacení alimentů kriminál.
Já jsem se dva měsíce po rozchodu dala dohromady s novým kolegou. Je mi už přes dvacet let vzorným manželem, je i prima tátou a pokaždé na Valentýna mě pozve do kavárny.
Monika (52), Zlínsko
