S příchodem nové šéfky se z mého života stalo peklo. Navenek byla milá a slušná, ale ve skutečnosti mi dělala jen samé naschvály. Jen tak jsem to nemohla nechat.
V novém zaměstnání jsem pracovala teprve jeden rok, ale neuplynul den, kdy bych se do práce netěšila. Slušný plat, teplo a vůně. Byla to totiž práce v takovém obřím skleníku, kde se pěstovaly nejen květiny, ale i zelenina a několik druhů bylinek.
Z počátku jsem se bála, že v takovém věčně vlhkém a teplém hangáru bude pro mě nedýchatelno. Že se budu věčně potit a bude mi nepříjemně. Ale opak byl pravdou.
Ve svém skleníku jsem byla šťastná
Mně to klima dělalo vyloženě dobře! Během měsíce jsem měla pleť jako miminko a dokonce jsem i zhubla, protože, zřejmě kvůli té vůni, jsem neměla takový hlad, jako dřív. „Ty dobře vypadáš! Že ty máš nějakého milence?“ škádlila mě moje sestra, dvojče.
Podobné jsme si nebyly, ale blízké, to ano. Se sestrou jsme byly nejlepší kamarádky! Obě jsme se rozvedly a obě měly dva syny. I ti naši kluci se měli rádi, a byli spíš jako bratři, než bratranci. Tehdy jsem jí odpověděla, že nemám milence, ale milenku.
Mojí milenkou byla práce! „No vážně, já to tam opravdu miluji, někdy ani nemohu dospat. Nejraději bych se tam odstěhovala napořád!“ svěřovala jsem se jí a viděla, že mi moc nevěří. Myslela si, že přeháním.
Uplynul rok, asi nejhezčí v mém životě a potom se všechno pokazilo. Ze dne na den.
Nespravedlivost mě ničila
Nastoupila totiž nová šéfka, moje přímá nadřízená. Hezká mladá a studovaná. Bohužel, byla to dcera mých šéfů, majitelů firmy. Samozřejmě ji zbožňovali a nechali jí volnou ruku ke změnám a i personálnímu vedení. Ona si svojí moci náležitě užívala.
Navenek byla laskavá a spravedlivá, ale ve skutečnosti by mohla pořádat školení v pomstychtivosti a lhaní. „Už několikrát jsme vám říkala, abyste tenhle záhon nerosila, ale už máte na to zapomínání věk, chápu to!“ usmála se mile a odkráčela.
Ve skutečnosti mi nic neříkala, tím jsem si byla jistá! Na poradě mě zase jakoby vlídně pokárala, že stále chodím pozdě. Jenže, já přišla za celý rok pozdě jednou a to kvůli trhání zubu! Ani neschopenku jsem si tehdy nevzala, přestože mi ji lékař nabízel. No, takových situací bylo bezpočet a já začala uvažovat o odchodu.
Šla jsem hledat bonbónky
„Neblázni, vždyť tam jsi tak spokojená“ domlouvala mi sestra, ale já neviděla jiné východisko. Našla jsem si práci hned u domu, v takovém malém lahůdkářství. Bylo to tam hezké, ale co naplat, můj milovaný skleník to nebyl.
Asi bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem se nelitovala. Litovala, a jak! Měla jsem na tu přechytralou můru takový vztek, že jsem nemohla v noci ani spát. Jednou k ránu, když jsem zírala do stropu, jsme si vzpomněla na zážitek z dětství.
Moje povedená sestřička mi tehdy na výletě nabídla hrst bonbónků. Byly hnědé jako lentilky bez barevné polevy. Myslela jsem, že jsou čokoládové a tak jsem hned po nich sáhla. Na tu odpornou chuť nikdy, co budu živa, nezapomenu!
Byly to zaječí bobky, co ségra někde našla v trávě. „Dám jí napapat vlastní přechytralé medicíny!“ začala jsem se smát a hned ráno, byla neděle, jsem vyrazila do přírody. Hledat bobky!
Bonboniéra udělala šéfce radost
Nebylo to snadné, zajíců už asi moc nežije, ale pár jsem jich našla. Doma jsme je hezky pokropila čokoládovou polevou. Vypadaly tak lákavě, že bych si sama jeden vzala!
V den, kdy jsem měla být ve své milované práci naposledy, jsem vzala ozdobnou krabičku s těmi bobky a vydala se za paní šéfovou. „Přišla jsem se s vámi rozloučit!“ řekla jsem jí a podala svoji ručně vyrobenou bonboniéru.
Šéfka se na mě líbezně usmívala a dokonce mi podala ruku. Nepřijala jsem ji. Všechny nespravedlnosti, kterých se na mě dopustila, jsem jí vyjmenovala. A také jsem jí řekla, jak moc mě mrzí, že musím kvůli ní odejít.
Vypadal překvapeně a úplně mimoděk si strčila asi tři bonbónky do pusy. Tvář se jí zkřivila odporem. Předklonila a vyplivla obsah úst před sebe na zem. Rozkašlala se a zrudla. Potom zbledla a odběhla na záchod.
Medicína ji vyléčila
Když přišla, oči rozmazané, jak si omývala obličej, vyhrkla: „Co jste mi to podstrčila?“ Ochotně jsme jí to tajemství sdělila: „Zaječí bobky v čokoládě!“ Myslela jsem, že začne nadávat, nebo mi rovnou jednu vlepí, ale ona se rozesmála.
Smála se, až jí tekly slzy! Já na ni koukala a nevěřila svým očím. Potom jsem se rozesmála taky, protože její smích byl opravdu moc nakažlivý. Když se konečně vysmála, znovu mi podala ruku a řekla: „Odpusťte mi. Já si vůbec neuvědomila, jaká jsem potvora.
Prosím, zůstaňte u nás a nikam neodcházejte!“ To jsem tedy nečekala ani ve snu. Od té doby jsou z nás ty nejlepší kolegyně – kamarádky ne, to bych přeháněla. Mám svoji práci a také klid. Moje šéfka je na mě milá, a dokonce mi občas nosí čokoládové bonbóny. Pravé, ne zaječí!
Věra K. (55), střední Čechy