Jezdívala jsem do pionýrského tábora. Spali jsme ve stanech, vařili si jídla na ohni. Bylo to romantické.
Za mých mladých let se prázdninové tábory pro děti jmenovaly pionýrské. Jezdila jsem každé léto, od první třídy až do deváté.
Když jsem trochu povyrostla a začala si všímat kluků, zjistila jsem, že na tábor pravidelně jezdí i Kamil, který dělal vedoucího oddílu nejstarších kluků. Tajně jsem se do Kamila zamilovala, ale mělo to háček, tedy, abych řekla pravdu, mělo to milion háčků.
Mně bylo patnáct let, Kamilovi o dvanáct let víc. To byla nepřekonatelná přehrada. Ale ještě to nebylo všechno! S hrůzou jsem zjistila, že Kamil má manželku, dvakrát během třítýdenního pobytu za ním přijela.
V duchu jsem si říkala, že jsem nejspíš nenormální, když se mi v patnácti letech líbí o tolik starší táborový vedoucí, a ještě k tomu ženatý. Neodvážila jsem se to prozradit ani jedné kamarádce, ba ani té nejlepší. Říkala jsem si, že by to vyvolalo zděšení.
Nic netušil
Každé léto jsem se těšila, že Kamila zase uvidím. Pak už jsem na tábor jezdila jako praktikantka, a tak jsme si začali s Kamilem občas i povídat, ale jen tak vesele a přátelsky.
Dobře jsem věděla, že je ženatý, a pochopitelně jsem si neuměla představit, že bych si namlouvala pána, který má manželku. Byla jsem ztracená. Vrstevníci mě nezajímali, kdykoli jsem před spaním zavřela oči, viděla jsem Kamila.
Ke všemu jsem ho i během roku potkávala, bydlel na sídlišti nedaleko naší vilové čtvrti. Byla jsem mu neochvějně věrná, i když mu to bylo evidentně jedno. Nic netušil. Když jsem dokončila střední školu, na tábor se mi už nechtělo.
Řekla jsem si, že to nemá cenu. A že mi nezbude, než na Kamila zapomenout.
Není nemocný?
Tehdy zřejmě zasáhl osud. Několik nocí po sobě se mi zdálo, že jsem na táboře. Ty sny byly tak naléhavé, tak intenzivní, až jsem si říkala, že to nemůže být jen tak. Že prostě něco znamenají. Tak jsem jela.
Kamila jsem uviděla hned první večer, vypadal unaveně a vyčerpaně. Nevěděla jsem, co to znamená, zeptat jsem se nemohla. Lekla jsem se, že je nemocný. Pozorně jsem poslouchala, zda si o něm nebudou ostatní povídat. A skutečně.
Dvě vedoucí si špitaly, že se Kamil během posledního roku rozvedl, manželka mu utekla se svým nadřízeným. Nevěřila jsem svým uším! Přemýšlela jsem, jak bych se měla zachovat. Rozhodla jsem se pro přímou cestu. Přišla jsem ke Kamilovi a řekla: “Je mi hrozně líto, že se trápíš.”
Upřel na mě překvapené modré oči a odpověděl: “No, celý život se trápit nehodlám.” Dnes už vím, že trpělivost přináší růže. Na tuhle chvíli jsem čekala tři roky. A dobře že jsem počkala.
Milena S. (59), Olomouc