Nesmělý mladík ke mně hovořil květinami, já ho ale tehdy nepochopila. Až po letech mi došlo, co mi chtěl říct.
Jak ráda bych vrátila těch několik dnů, kdy jsem jako studentka zahradnické školy pracovala na zahradě jedné rodiny. I když jsem rostlinám rozuměla, přece mi něco důležitého tehdy uniklo. Nezvládala jsem květomluvu. To mi tehdy pokazilo mou první lásku. Majitelé toho velkého domu s obrovskou zahradou měli syna, který byl hluchoněmý. Od první chvíle to mezi námi jiskřilo. Protože mluvit neuměl, tak se jen červenal. Zato já byla povídavá až moc, pusu jsem nezavřela, přesto i já měla srdce až v krku, když jsem ho viděla. Najednou jsem se nemohla dočkat, až ho ráno uvidím, a odpoledne se mi ze zahrady vůbec nechtělo. Od třetího dne mi začal Filip nosit každý den květinu, pokaždé obyčejnou kopretinu. Brala jsem si ji se smíchem a nenapadlo mě, že by za ní mohlo stát nějaké vyznání. Po dvou týdnech si Filipova matka všimla naší náklonnosti, a vymyslela si ošklivou pomluvu, že jsem coura a flirtuju s každým. Nebyla to pravda, byla za tím jen ta moje veselost a upovídanost. S každým jsem ráda prohodila pár slov. Paní domácí si však vynutila, aby mě vyměnili za spolužačku, a já se na jejich zahradě už neukázala. Odcházela jsem nešťastná. Ten den mi Filip dal kytky tři. Já ale za nimi žádný vzkaz neviděla. Vzala jsem je a šla pryč.
Prozření po letech
Po jedenácti letech, kdy jsem už byla vdaná a měla děti, jsem narazila na článek o květomluvě. Napadlo mě podívat se do svého deníčku z mládí, jaké květiny jsem od Filipa tehdy dostávala. Jaký měly význam? V kopretině byl vzkaz o mé kráse. Ve třech na rozloučenou vévodila bílá lilie. Co říká tento nádherný květ? Byla jsem celá dychtivá zvědavostí. Slzy se mi vedraly do očí, když jsem četla: „Věřím ve tvou nevinu, nic nedám na pomluvy a lidské řeči.“
Chtěl mi snad říct, že matčiným pomluvám nevěří? A já byla hloupá, že to nepochopila? Druhou květinkou byla frézie, která znamená: „Neztrácej naději!“ A třetí rudá růže byla jasným vyznáním lásky. I po tolika letech mi bylo najednou smutno. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že jsem přišla o velkou lásku, možná největší mého života jen proto, že jsem sice věděla o květinách všechno, ale nerozuměla jsem vůbec jejich řeči.
Daniela (42), Třešť
