Obě děti tvrdily, že se jejich pokojem v noci potlouká zlý černý pes. Nevěřila jsem jim, žádného jsem totiž neviděla.

Když náš malý syn odrostl a začal mluvit, pořád opakoval, že má v pokoji velkého zlého psa. Míšovi byl rok a půl, když se začal v noci budit s pláčem. Ukazoval vedle postýlky. „Velký zlý pes,“ vzlykal. „Žádný pes tu není.

To se ti jen něco zdálo,“ utěšovala jsem ho. Bohužel jeho vidina byla tak živá, že se uklidnil, až když jsem ho vzala k nám do ložnice. Toto se opakovalo večer co večer. Uprostřed noci se syn vzbudil a plakal, že se toho psa bojí.

Každou noc

Když mu bylo dva a půl a začal víc mluvit, tvrdil, že pes vždycky zničehonic zavyje a zavrčí. Vždy ho vzbudil kolem půlnoci. Bylo to velmi náročné období, protože se Míšovi nedalo vysvětlit, že žádné zvíře v pokoji není.

Další téměř rok chodil spát k nám. Já ani manžel už jsme neměli sílu mu vzdorovat. Doufali jsme, že z toho Míša prostě vyroste.

Stejné obrázky

Po čase se mu narodila sestřička Jana. I ona ze začátku spala ve stejném pokoji. Když byla starší, začalo totéž, co u Míši. Hysterické záchvaty, že má v pokoji psa, který ji chce kousnout. „Když ho chci pohladit, tak vrčí,“ svěřila se.

„Žádný pes v tom pokoji není. To bychom přece s tátou věděli,“ ztrácela jsem hlavu. „Mami, musíš nám věřit,“ žadonila. „Jak? My žádného psa nevidíme. Jak mohu věřit něčemu, co nevidím?“ snažila jsem se jí to vysvětlit. Míša ji v jejích povídačkách podporoval.

Jednoho dne napadlo manžela, aby děti toho psa nezávisle na sobě namalovaly. Jaký šok jsme zažili, když nám ukázaly obrázky téhož psa, asi popisovat nemusím. Vyceněné zuby, temné černé oči. „To už přece není náhoda,“ vzdychla jsem.

Zlá duše

Svěřila jsem se jedné známé. Ta měla ve svém okolí osobu, která se zabývala černou magií. Spojila jsem se s tou ženou. Když přišla k nám domů, už ve dveřích se zarazila. „Je tu něco zlého,“ konstatovala a prošla celý byt.

Když vstoupila do dětského pokoje, zůstala stát jako socha. „Zde je ohnisko toho zlého. Je tu velký černý pes,“ řekla a otočila se se strachem v očích ke mně. „Tedy lépe řečeno, jeho duše. Musíme ho odtud dostat,“ naléhala a pokoj opatrně prošla.

Její síla na to nestačila. Nakonec jsme sehnali kněze, který celý byt vysvětil. Jako blázni jsme prováděli i nějaké rituály na zbavení se zlé síly, která byla údajně všude ve stěnách.

Konečně byl pryč

Trvalo to několik měsíců. Na důkaz toho, že se to povedlo, jsme jeden večer nechali děti spát v jejich pokoji. Celou noc jsem seděla jako na trní v posteli. Čekala jsem, kdy je uslyším plakat. Ale byl klid. Děti spaly celou noc.

Hned ráno jsem se jich ptala na toho psa. ,,Je pryč, mami. Konečně,“ radovaly se. Lituji, že jsem jim nevěřila. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych je nutila v tom pokoji dál spát.

Soňa H. (57), Třebíč