V sedmnácti jsem se k smrti zamilovala do spolužáka Martina. Byla bych tak šťastná, jenže starosti mi dělala krize mých rodičů.

V dospívání jsem zažila těžké chvíle, jeden čas se rodiče hádali a vyhrožovali si rozvodem. Před sedmnáctými narozeninami jsem naštěstí přišla na jiné myšlenky, protože jsem se zamilovala do svého spolužáka. Bylo zrovna posvícení, přijely kolotoče a houpačky.

Stál u střelnice, a když jsem kráčela kolem, hned, v postoji pistolníka z Divokého západu, začal střílet na růže. Potom mi vtiskl do náruče celou kytici. Byla jsem šťastná a pochopila jsem, že láska je něco úžasného. Hned jsme si domluvili rande. Bylo krásné babí léto a my ruku v ruce kráčeli parkem plným barevného listí.

Kam se vytratila?

Ale když jsem přišla domů, tam se odehrávala odvrácená strana lásky. Rodiče se zase hádali. Kam se vytratila ta jejich láska, kterou si pamatuji z dětství? Přece se nemohla jen tak vypařit!

Měla jsem zrovna na očích opojné růžové brýle, a tak jsem si řekla, že je musím znovu nasadit i těm dvěma. Ať si vzpomenou na to, jaká krásná láska mezi nimi byla. A já věřím, že stále někde je. Jen se za ty roky ukryla pod nánosy všedních starostí.

Asi měli manželskou krizi, četla jsem o ní v časopisech pro ženy. Když jsem jednou byla s mámou sama v kuchyni, přiznala jsem jí, že jsem zamilovaná, a popsala jsem jí chvíle u střelnice i následné první rande.

Všimla jsem si, že vypadá zasněně. „Proč si s tátou taky nedáte rande?“ napadlo mě. Usmála se a odpověděla, že manželé si přece rande nedávají, že je to nesmysl.

Spokojená ženská

Nesmysl? To bych se na to podívala! Hučela jsem do mámy, aby si vzpomněla na ty dávné časy, kdy s tátou začala chodit a kdy do sebe byli zamilovaní. Ubezpečovala jsem ji, že je nejvyšší čas zamilovat se do táty znovu.

Martin, se kterým jsme si všechno říkali, a tak o krizi mých rodičů věděl, byl toho názoru, že je potřeba žít svůj vlastní život a neplést se do cizích záležitostí. Nabádal mě, ať rodiče nechám být. Ale já si nemohla pomoct. Hučela jsem do mámy snad každý den.

A máma o mých slovech kupodivu asi opravdu přemýšlela. Když jsme se jednou v takový vlahý večer procházeli s Martinem v parku, potkali jsme mé rodiče. I oni se drželi za ruce. Zřejmě si opravdu dali rande, jak jsem mámě radila.

Bylo to poprvé za hodně dlouhou dobu, co se nehádali. Vlastně právě naopak. Usmívali se jeden na druhého jako čerstvě zamilovaní. A doma se konečně rozhostila atmosféra rodinné pohody.

Anna (60), Jičínsko