Opuštěného mourovatého kocourka nalezl syn Matěj u popelnic. Problém byl v tom, že ani já, ani Matějův tatínek jsme kočku do malého bytu v paneláku nechtěli.

Těžko věřit, co dokáže jedno opuštěné mourovaté koťátko. Syn jedno takové našel u popelnic, pořád za ním chodilo, jak se říká, jako pejsek – i když to bylo koťátko.

Ač synovi bylo tehdy nějakých devět anebo deset let, věděl, že zvíře není v naší domácnosti vítané. Do naklizeného bytu v paneláku se nic živého, zejména chlupatého, nehodilo. Jasně jsme to také Matějovi s manželem vysvětlovali, a to opakovaně.

Tentokrát ale kotě propašoval pod tričkem a doufal, že si toho nějakou dobu nevšimneme. Ale zvířátko žalostně mňoukalo. Mirek, můj muž, vletěl Matějovi do pokoje a křičel: „To zvíře musí okamžitě pryč!“

Uklízecí typ

Mirek byl vztekloun, nežilo se s ním právě lehce, občas jsme kvůli tomu měli doma krizi. Nicméně v záležitosti kotěte a vůbec zvířat jsem jeho názor sdílela.

Jsem uklízecí typ, ne­usnula bych, kdyby doma nebylo vytřeno, vyvětráno, vyluxováno, umyté nádobí, utřený prach a tak dále. Když jsem si představila, že kam se podívám, všude budou kočičí chlupy, dělalo se mi mdlo.

Syn však sevřel kotě vzdorně do náruče a zasyčel: „Je noc. Zima. Na ulici by umřelo.“ Pochopila jsem, že budeme muset ustoupit. „Do zítřka!“ křičel Mirek. „Zítra ho tady nechci vidět!“

Z výrazu Matějova obličeje jsem usoudila, že má jiný názor. Následující ráno kotě onemocnělo. Dostalo průjem, neudrželo se na nohou, sužovala ho horečka.

Pelíšek a misky

Nezbylo než ho vzít k veterináři. Syn se třásl hrůzou, co doktor řekne. Zvěrolékař nás však ujistil, že kočka přežije, ale za předpokladu, že jí poskytneme péči a budeme jí podávat předepsané léky.

A tak místo toho, aby kočičí mláďátko putovalo na ulici, koupil se pelíšek, misky a kočičí dobroty. Matěj úzkostlivě sledoval, zda se uzdravuje. Žádal Mirka, aby nezvyšoval hlas, aby raději šeptal, aby kočku nepolekal.

A když jsem jednou zahlédla i Mirka, jak se na zvířátko dívá se starostlivým výrazem ve tváři, pochopila jsem, že Fous, byl to totiž kocourek, naši domácnost definitivně dobyl.

Život bez Fouse si už nikdo z nás, dokonce ani Mirek, nedovedl představit. A chlupy vem čert. Tedy takhle, čert si je bohužel nikdy nevzal. Musela jsem přijít pochopitelně já s koštětem a zamést je.

Jitka (60), severní Čechy